Článek
Když jsem ty příběhy slyšel poprvé, skoro jsem se styděl za celý náš „mužský“ svět
Nedávno jsem si povídal s dvěma ženami.
Ne spolu, ne v jeden den, ale s odstupem pár týdnů. A obě mi řekly něco, co mě zvedlo ze židle: největší stres během těhotenství jim neudělaly hormony ani strach z porodu.
Udělala jim ho vlastní rodina, hlavně jedna osoba, která si myslí, že má právo vstupovat do všeho, jen protože je „příbuzná“.
A uprostřed toho všeho stáli dva muži — a mlčeli. A já si říkal: kde sakra byli, když je jejich žena nejvíc potřebovala?
První příběh: „Chtěla jsem si nechat jedno tajemství. A málem mě to stálo nervy.“
První žena čekala své první dítě. Chtěla klid. Intimitu. Jediný malý okamžik, který bude jen její. Pohlaví dítěte se dozvěděla dřív a chtěla ho říct pouze tátovi a bratrovi. Její nejbližší rodina.
Jenže partner to nechápal. A jeho máma už vůbec ne. A tak začal tlak: proč to oni nesmí vědět? Proč „jen její“ strana? A ona mi řekla: „Já jsem nebyla smutná. Já jsem byla unavená z toho, že se musím hájit za něco, co by měl vysvětlit on. A on mlčel.“
Byly to hodiny otrav, argumentů, vysvětlování a pocitu, že se musíš pořád někomu omlouvat
Místo radosti přišlo vysvětlování. Únavné. Nekonečné. „Ale když oni se budou cítit odstrčení.“ „A proč to neřekneš i jim?“ „A proč jen tvoje rodina?“ Z ženy se stal prostředník. Z těhotenství událost pro veřejnost.
A partner, který měl stát před ní, stál za všemi ostatními. Když mi říkala, jak se cítila, bodla mě věta: „Byla jsem v tom sama. A nejhorší bylo vědět, že to viděl. A nic neudělal.“
Druhý příběh: „Všichni slibují pomoc. A pak ti zaberou byt, čas a kus duše.“
Druhá žena měla po porodu u sebe svou mámu. Pomáhala. Vařila, uklízela, starala se. Byl to klidný, bezpečný čas. A ona se těšila, až si užije ticho, manžela a miminko.
Sotva rodiče odjeli, ozvala se druhá strana. „Když mohla tvoje máma, můžeme přijet i my.“ Ne pomoc. Nárok. „My máme právo taky.“ A žena, která potřebovala klid, začala ztrácet půdu pod nohama. Partner stál vedle. A zase — mlčel.
A pak to začalo: výlety, kritika, nátlak, mluvení do všeho
Místo pomoci přišly výlety, urážky, hádky o nic. Když chtěli udělat fotky, tchyně se naštvala. Když nenašli dvě parkovací místa vedle sebe, byl to problém.
A mezi tím vším stála žena, která chtěla jedinou věc: klid. A řekla mi větu, na kterou nezapomenu: „Když mi začala zakazovat kojit a mluvit do toho, jak mám nosit dítě, cítila jsem se poprvé v životě jako návštěvník ve vlastním bytě.“ A její muž? Nic. Ani slovo.
Později to řešili tabulkou. Ano, tabulkou. Jako by rodina byla audit
Snažili se to vyrovnat. Víc prostoru jedné straně, víc té druhé. Ale tlak nepolevil. A nakonec si sedli a udělali excelovou tabulku, kde počítali hodiny strávené u jedné rodiny a u druhé.
Když mi to vyprávěla, nebýt toho, že se jí třásl hlas, snad bych se smál absurditě. Ale nebylo to k smíchu. Byla to bitva, kterou nikdy neměla vést. A kterou její muž mohl ukončit jednou větou. Jenže mlčel.
A pak mi jeden kamarád řekl věc, která mě praštila do čela
Seděl jsem s kamarádem, který má doma tři děti. A on říká: „Víš, Davide… největší průšvih je, když chlap mlčí. Když nechá ženskou, aby bojovala s jeho mámou místo něj. To je chvíle, kdy se ti partnerství láme.“
A dodal něco, co jsem si odnesl domů: „Chlap má být první, kdo udělá zeď. Když je těhotná, tak dvojnásob.“ Říkal to klidně, bez hrdinství. A já věděl: tohle je přesně to, co těm dvěma ženám chybělo.
Psychologové říkají jasně: žena v těhotenství a mateřství potřebuje prostor, ne nátlak
Těhotenství a první měsíce po porodu jsou období největší zranitelnosti. Žena potřebuje předvídatelnost, klid a podporu. Ne tlak, srovnávání, soutěžení rodin.
Odborníci na vztahy se shodují: hranice nejsou útok, jsou to dveře. A ty dveře má v tomhle období zavírat partner. Protože žena v sobě nese všechno — fyzicky i psychicky — a potřebuje, aby někdo držel linii za ni.
A jako chlap říkám otevřeně: tohle je naše práce, ne jejich
Po tom, co jsem slyšel, jsem si uvědomil, že my chlapi máme jednu povinnost: chránit prostor svý ženy.
Ne ji nechat vysvětlovat, proč něco nechce. Ne ji nechávat hádat se s rodiči. Ne doufat, že se to „samo vyřeší“.
Máme říct: „Tohle je naše rozhodnutí, respektujte to.“
Kdo to nedokáže, nechává ženu bojovat bitvu, kterou nikdy bojovat neměla. A to je zbabělost. Ne partnerství.
Ať už čekáte dítě, nebo už máte doma celý regiment
Tyhle dva příběhy nejsou výjimka. Jsou to věci, které se dějí nejen v českých rodinách dnes a denně.
Ženy to říkají potichu, protože nechtějí vyvolávat války. Ale já si myslím, že je čas to říct nahlas: těhotná žena není prostředník ani boxovací pytel rodinných emocí. Má mít klid.
A partner má stát VEDLE ní. Ne za ní. Ne proti ní. Vedle ní.
A jak to vidíte vy? Stalo se vám to někdy?
Děkuji za každé srdíčko i komentář, pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete mi poslat třeba symbolicky 10,- Kč prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Za to Vám ze srdce děkuji,
David
