Článek
Anna byla od dětství tatínkova holčička.
Byl jejím velkým fanouškem – sedával v první řadě na jejích koncertech s kyticí a pyšným úsměvem. Říkal jí „Moje malá virtuoska.“ Ale nebyli dokonalí. Občas se pohádali kvůli hloupostem. Ona mu vyčítala, že je tvrdohlavý. On jí zase, že je moc citlivá. Ale pak se vždycky usmířili – a věděli, že se mají rádi.
K jeho šedesátým narozeninám chtěla připravit něco výjimečného.
Jeho oblíbenou skladbu – Chopinovo Nokturno Es dur. Tu, kterou jí pouštěl už jako malé, když ji učil milovat hudbu. Cvičila týdny. Každý tón byl pro něj. Představovala si jeho oči, jak změknou, i když jindy býval trochu přísný. Věděla, že mu to chce dát nejen jako překvapení, ale i jako omluvu za všechny chvíle, kdy mu nedala pusu na dobrou noc.
Jenže týden před oslavou přišel telefonát z nemocnice.
Její otec zkolaboval. Všechno se semlelo hrozně rychle. Nedostala šanci se rozloučit. Jen seděla na chodbě a sledovala, jak za oknem prší. Déšť stékal po skle jako její slzy. Hlavou jí běžely i ty hádky. Ta poslední, o kterou se teď tolik nenáviděla.
Na pohřbu se Anna rozhodla, že mu svůj dárek dá, i když už ho neuslyší.
Sedla si ke klavíru, ruce se jí třásly. Začala hrát Nokturno. Slzy jí tekly po tváři, ale prsty hrály jistě. Všude bylo ticho. Každý tón byl plný bolesti, lásky i omluvy. Byla to její poslední píseň pro něj.
Lidé plakali s ní.
Když dohrála, objímali ji a říkali, že to byla ta nejkrásnější pocta, jakou mu mohla dát. Ona věděla, že už ho nikdy nepřekvapí tak, jak chtěla. Ale i tak mu dala všechno. Hudbu, která spojovala jejich duše – i když nebyly vždycky sladěné.
Dnes říká, že to byla ta nejtěžší, ale nejčistší věc, kterou kdy udělala.
Protože někdy nestihneme říct „mám tě ráda“ včas. A jediné, co zbývá, je říct to tak, aby to slyšel i tam, kam už my nedohlédneme.
Zdroj: převyprávěný příběh od mé dcery, který jsem upravil do tisknutelné formy
