Článek
Když jsem v televizi sledoval Pavla Novotného, jak se chystá na svůj nástup do vězení, měl jsem zvláštní pocit. On sám z toho dělal skoro exhibici. Usmíval se, mával, dával rozhovory, házel vtípky. A když si táhl ten svůj modrý kufříček na kolečkách, připomnělo mi to moje vlastní balení na internát. Jenže víš co? Internát není kriminál. To je drobný rozdíl, který mu nejspíš dojde nejpozději po první noci na cimře s mřížemi místo záclon.
Celé to působilo až nepatřičně lehkovážně. Jako kdyby si chtěl vychutnat svoji poslední velkou show před bouchnutím dveří. Jenže i když je to mediálně vděčné, je to dost smutný obrázek. Protože člověk, který do společnosti roky pumpoval urážky, nadávky, otevřený cynismus a výsměch, by teď mohl aspoň na závěr projevit trochu pokory. Nepřišlo mi, že by si přiznal jakoukoliv vinu. Vůbec.
A to je problém. Nejen jeho osobní – ale náš společenský. Lidi jako on se totiž nikdy nevyloupli z prázdna. Kdyby na to nebyl divák, kdyby na to nebyl klikající čtenář, kdyby se mu tiše netleskalo za „upřímnost“ a „ostrost“, nikdy by se v tom tak nerozjel. Jenže my mu to žrali. A teď mu ti samí budou na sociálních sítích psát: „Drž se!“ – jako kdyby šel na léto do pionýráku.
Jenže ono to není žádná prázdninová škola. Je to výkon trestu. Za věci, které soud vyhodnotil jako trestný čin. Jasně – můžeme vést debaty o svobodě slova, o tom, co je satira a co už je přímo výhrůžka. Ale i svoboda slova má v civilizované společnosti hranice. On je překročil. A když ho soud vyzval, aby projevil lítost nebo se aspoň stáhl, dělal pravý opak.
Tohle je ten Novotného přínos naší době: zábavná forma bez odpovědnosti. Ukázka, že když jsi dostatečně hlasitý a vulgární, můžeš roky překračovat všechny hranice slušnosti a ještě z toho bude divácký úspěch. Takový ten náš český paradox: fuj, on je odporný! Ale kliknem si.
Popravdě? Nechci mu přát nic zlého. Fakt ne. Ale přeju mu, aby mu došlo, kde je. Aby se probral. Protože on už nemá možnost vymlouvat se na roli „satirika“ nebo „showmana“. Tady už není studio, není kamera, není publikum. Je tam jen on a zamřížované okno. A možná právě v té cele pochopí něco, co si dosud nepřipustil: že i slova mají důsledky. Že urážet a vyhrožovat není hrdinství.
A že dospělý člověk by měl nést odpovědnost za to, co vypustí do světa.
Lidi by si vůbec měli uvědomovat, co je to svoboda, dřív než udělají něco protizákonného nebo vyloženě proti společenským hodnotám. A já věřím, že naprostá většina české společnosti si svobody váží minimálně daleko víc než Pavel Novotný. Proto tu ostatně věznice nepraskají ve švech a nemusíme na ně stavět větší kapacitu než pro všechny domovy pro seniory.
