Článek
Na obrazovce vždycky zazářila. Charisma, noblesa, smích, odvaha být i prdlá a uvolněná. Všechno dohromady tvoří herečku, na kterou se nezapomíná. „Ta ženská má šmrnc,“ říkával můj táta, když se objevila v televizi. A máma na to reagovala: „Ale hlavně, že se nebojí být bláznivá, to se mi na ní líbí.“
Já jako kluk jen seděl, poslouchal a koukal. Vnímal jsem, že se tu děje něco víc než jen film nebo inscenace. V obýváku se najednou změnila atmosféra.
Vzpomínám si na večery doma. Televize svítila, máma komentovala děj a já nemohl odtrhnout oči. „Podívej se, jak ona hraje, to není jen role,“ šeptal jsem si pro sebe. Bylo to tak silné, že jsem měl pocit, jako by promlouvala přímo ke mně.
Jednou jsem to řekl i nahlas: „Tati, ona se dívá na mě!“ A táta se jen zasmál: „Kdybys věděl, na kolik lidí se teď dívá, chlapče.“ Ale já věděl svoje – že ten pohled byl jiný, že mě zasáhl.
Ať už šlo o komedie, kde předvedla svou „prdlost“ a schopnost rozesmát, nebo o vážné role, kde vtáhla diváky do děje, vždycky působila skutečně. „To není žádná póza,“ říkal jsem si, „to je prostě ona.“
Pak přišla jiná etapa – role první dámy. A to už byla úplně jiná liga. Lidi se ptali: „Unese to? Neztratí se vedle Havla?“ A já jsem byl zvědavý taky.
A pak přišel ten den, kdy jsem ji potkal osobně. Dodnes to mám vryté do paměti. Podala mi ruku, usmála se a řekla: „Těší mě.“ Nebylo v tom nic hraného, žádná manýra. A já v tu chvíli v hlavě slyšel jen vlastní hlas: „Tohle není herečka, tohle je osobnost.“
Řekl jsem jí tehdy: „Paní Havlová, já vás obdivuju už od dětství.“ A ona se jen pousmála: „To jste hodný, ale jsem jen člověk.“ Jen člověk? V ten moment mi to přišlo skoro legrační. Protože aura, která z ní šla, byla úplně jiná.
Ale právě tady musím být upřímný. Je něco, co jí nikdy neodpustím. Přetáhla Václava Havla na svou stranu, a tím se stala součástí nevěry. A já nevěru odmítám. Pro mě je to čára, za kterou se prostě nejde.
Říkal jsem o tom doma i nahlas. „Víš, charisma je fajn, ale nevěra je neodpustitelná,“ řekl jsem manželce. A ona mi na to odpověděla: „Možná, ale tyhle věci známe jen zvenčí. My u toho nebyli.“ Jenže já to mám v sobě jasně – věrnost je základ, ať jsi prezident, nebo obyčejný chlap.
Vzpomínky, co nezmizí
Člověk si uvědomí, že i velké osobnosti mají svoje stíny. Přesto na ni vzpomínám s obrovským respektem. „Pamatuješ, jaká byla v Holkách z porcelánu ?“ ptal jsem se nedávno kamaráda. A on bez váhání: „No jasně, tam byla boží!“ Tohle je důkaz, že některé role se prostě zapíšou navždy.
Její energie byla nakažlivá. Uměla se smát, když to situace vyžadovala, a plakat, když to bolelo. Nebylo v tom nic umělého. A to je důvod, proč ji lidi pořád nosí v srdci.
Dnes je jí 72 let. A pořád platí, že když se objeví, lidé zpozorní. Její charisma nezmizelo. Energie a noblesa jsou její darem, který čas nesmazal. Ale i velké osobnosti mají své chyby.
Říkám si dnes: „Můžu ji obdivovat, a přitom s ní v něčem nesouhlasit.“ A to je na tom to krásné – že nemusíme vidět lidi černobíle.
A vy? Máte ji zafixovanou spíš jako ženu s obrovským darem, nebo vnímáte i ten stín, který její příběh provází?
