Článek
„Každý měsíc mi mizí z účtu tisíce. Zdravotní pojištění, daně, energie, hypotéka. A někdo má ještě tu drzost říct, že si mám připlácet u doktora? Tak to tedy ne!“ napsal mi jeden z čtenářů. A není sám. Tenhle pocit má dneska spousta lidí.
Na jedné straně slyšíme, že peníze ve zdravotnictví chybí. Na druhé straně čísla jasně ukazují, že jich je víc než kdy dřív. Jen v roce 2024 šlo do zdravotnictví skoro 600 miliard korun. To není málo a už vůbec to nejsou drobné, to jsou stovky miliard!
Vláda a odborníci říkají: bez spoluúčasti pacientů se systém zhroutí. Jenže obyčejný člověk se ptá – proč mám platit víc, když už platím? Proč mi každý měsíc strhávají pojištění, a když potřebuji vyšetření, čekám tři měsíce?
„Moje máma čekala na výsledky tak dlouho, až se jí stav zhoršil. Souseda poslali na magnetickou rezonanci s podezřením na rakovinu až za půl roku. A pak slyšíte: připlatíte si a půjde to hned. Jenže my už přece platíme každý měsíc!“ píše čtenář.
A tohle zažívají desítky tisíc lidí. Čekárny plné, na telefonu pořád obsazeno, na pohotovosti několikahodinové fronty. Obyčejný pacient se cítí jako obtížný hmyz, který systém jen zdržuje.
„Když se mi rozbolely záda, volal jsem k praktikovi. Sestřička mi řekla, že mají volno za týden. Tak jsem šel na pohotovost. Tam jsem proseděl čtyři hodiny mezi lidmi, kteří kašlali, sténali, nadávali. Připadalo mi to jak na nádraží, ne v nemocnici.“
„A přitom v televizi slyšíme, kolik miliard teče do zdravotnictví. To kde jsou ty peníze? Rozhodně ne u nás, obyčejných pacientů.“
A pak slyšíme o skandálech – motolská nemocnice, miliardy v podezřelých zakázkách. Transparency International už před dvaceti lety varovala, že mizí víc než 27 miliard ročně. Jenže místo aby se s tím něco udělalo, řeší se, jestli si lidi připlatí stovku nebo dvě.
Není fér házet všechno na doktory. Praktičtí lékaři si vydělají své, statistiky mluví jasně. Jenže problém není v jejich kapsách, ale v tom, že systém je děravý jako cedník. Předražené nákupy, obrovská byrokracie, přemrštěné projekty. Tam mizí miliardy.
„Než nám politici sáhnou znovu do peněženky, ať ukážou, že umí hospodařit. Ať dokážou, že peníze jdou na sestry, na pacienty, na léčbu. Ne na papíry, na razítka a na kamarádíčky ve výběrových řízeních,“ shrnuje čtenář.
A přesně tohle je jádro věci. Nejde o to, že lidé nechtějí přispět. Jde o to, že už dávno přispívají – a pořád slyší, že to nestačí. Každý měsíc. Rok co rok. A výsledek? Čekací lhůty, nedostupná péče, a ještě k tomu výzvy: „připlatíte si.“
A vy? Cítíte to stejně? Připlatili byste si za něco, co už si dávno platíte, nebo řeknete taky dost?
Zdroje:
Dopis čtenáře
csu.gov.cz
transparency.org
salaryexpert.com
platy.cz
