Článek
Jsou knihy, ke kterým se člověk rád vrací.
Ne proto, že by zapomněl děj, ale proto, že chce zjistit, co s ním udělají po letech.
Jedna z takových knih je pro mě Egypťan Sinuhet.
Četl jsem ji poprvé jako mladý, a pak znovu o deset let později.
A tentokrát jsem si nevšímal bohů ani chrámů, ale lidí.
Jak mluvili. Jak se báli. Jak milovali.
A napadlo mě – jak vlastně zněla jejich řeč?
Upřímně – čekal jsem, že najdu jen formální znaky, kamenné nápisy a chlad.
Ale čím víc jsem pátral, tím víc jsem byl překvapený.
Ti lidé měli jazyk, který dýchal.
Jazyk, v němž šlo říct všechno, co cítíš, aniž bys to musel vysvětlovat.
V době, kdy by žil Sinuhet – tedy kolem 14. století př. n. l., za vlády faraona Achnatona – se mluvilo novou egyptštinou (Late Egyptian).
Byl to jazyk písařů, ale i obyčejných lidí.
Neexistovala ještě řečtina ani latina, svět znal jen hlínu, rákos a papyrus.
A přesto ten jazyk uměl vyjádřit radost, bolest, únavu i touhu přesněji než leckterý moderní člověk.
Egyptština té doby měla několik vrstev:
slavnostní hieroglyfy na stěnách hrobek, zjednodušené hieratické písmo pro dopisy a účty
a mluvenou řeč, která zněla měkce, rytmicky a obrazně.
Každé slovo mělo svůj dech, v němž se skrýval cit.
A nejdůležitější pojem celé řeči bylo srdce – „jb“.
„Mé srdce klesá“ – znamenalo, že člověk trpí.
„Mé srdce se odvrátilo“ – znamenalo pocit viny.
„Mé srdce tančí“ – radost, kterou cítil celý člověk.
Tohle všechno se objevuje nejen v poezii, ale i v dopisech řemeslníků, v obchodních listech nebo v prosbách k bohům.
Věta „Nechť je mé srdce pokojné“ (ḥtp jb) byla tehdejší verze našeho „Ať mám klid v duši.“
A právě v Deir el-Medina, malém městě dělníků, kteří stavěli hrobky faraonů, se našly stovky papyrů s dopisy.
Psali si o práci, jídle, rodině i o lásce.
V jednom dopise muž píše ženě:
„Mé srdce klesá, když nepřijdeš. Nebyl den, kdy bych na tebe nemyslel.“
A v jiném stojí:
„Mé ruce se chvějí, když slyším tvůj hlas. Jsi dech mého dne.“
To není poezie učenců – to jsou prostá slova lidí, kteří večer seděli v prachu, jedli suchý chléb a chtěli být slyšeni.
Jazyk, kterým mluvili, byl překvapivě jemný a obrazný.
Nepotřeboval nadávky ani složitá souvětí.
Emoci vyjádřil skrze přírodu, tělo nebo dech.
Když někdo cítil vztek, psal: „Mé srdce je horké.“
Když byl unavený: „Mé srdce je těžké.“
A když odpustil: „Mé srdce se ochladilo.“
Egyptština měla kolem 700 základních slovních kořenů, ale jejich významy se ohýbaly podle potřeby.
Například sloveso mrj („milovat“) mohlo znamenat i „chtít“, „přát si“, „být vděčný“.
A slovo nfr („krásný“) se používalo nejen pro věci, ale i pro lidi, pocity, dokonce i vůni chleba.
Když někdo napsal „den je nfr“, znamenalo to „den je dobrý“ – ale i „mám radost, že žiju.“
Zkus si představit obyčejný rozhovor dvou lidí pod horkým nebem:
Menna: „Kolik dětí budeme mít?“
Tia: „Dvě. Jako hvězdy na východě.“
Menna: „A když přijdou tři?“
Tia: „Pak se budeme smát. Bohové nám dali víc, než jsme žádali.“
Takhle jednoduše tehdy mluvili – s obrazem, s vírou, s úctou k životu.
Žádné přehánění, žádné fráze.
Jazyk byl rovnováhou mezi myslí a srdcem.
Lingvisté dnes vědí, že Egypťané používali přes sto výrazů pro pocity spojené se srdcem.
Pierre Chantrain z Université de Liège popisuje, že jazyk Nové říše má nejbohatší emocionální slovník celého starověku – víc než řečtina, latina i hebrejština té doby.
Každý cit měl své sloveso, přídavné jméno i metaforu.
A přesto neexistovalo slovo pro „nuda“.
Možná proto, že život tehdy byl příliš opravdový na to, aby v něm zbylo místo pro prázdno.
V příběhu o Sinuhetovi, který se odehrává kolem roku 1350 př. n. l., slyšíme ten jazyk v plné síle.
Sinuhet utíká z Egypta, bloudí po cizích zemích, bojuje a po letech říká:
„Mé srdce bylo v zemi, kde jsem se narodil. Nikdy se neuklidnilo, dokud jsem se tam nevrátil.“
Ta věta by mohla stát i v deníku člověka, který se po letech vrací domů z ciziny.
Tři a půl tisíce let – a pořád to zní stejně.
Další krásný detail: Egypťané měli zdvořilostní formu pro prosbu, která se nedala přeložit doslova.
Říkali: „Nechť ti tvé srdce naslouchá,“ když chtěli, aby druhý porozuměl.
Byla to jejich verze „doufám, že mi rozumíš“ – ale s respektem, pokorou a přáním dobra.
V tom jazyce nebyla prázdná slova.
Každé mělo váhu, protože se psalo ručně, s vědomím, že papyrus je drahý a čas krátký.
A přece v tom všem nebyli patetičtí.
Dokázali být ironicky prostí.
V jednom dopise se muž omlouvá manželce:
„Nepřišel jsem, protože jsem musel hlídat osla. Nezlob se, srdce mé.“
Ta věta je stará tři a půl tisíce let – a přesto by mohla být z messengeru dneška.
Možná jsme dnes vyspělejší, rychlejší, propojenější.
Ale oni měli jednu výhodu: slova tehdy něco znamenala.
A možná právě proto jejich jazyk přežil déle než většina říší, které ho chtěly přepsat.
Zůstal vepsaný do kamene, do papyru – a hlavně do lidské potřeby mluvit o tom, co bolí i co dává sílu.
Někdy mám pocit, že psaní je taky druh vyhnanství.
Slova člověka zavedou daleko, ale nakonec se stejně musí vrátit tam, kde začal – k lidem, kteří čtou a rozumí.
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další, kteří v něm ucítí návrat domů.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, využijte tlačítko Podpořte autora.
Každá Vaše koruna je pro mě důkazem, že i slova mohou najít svůj domov.
David
Zdroje:
UCL Digital Egypt – Late Egyptian Language and Love Songs
www.ucl.ac.uk/museums-static/digitalegypt/literature/lovesongs.html
Chantrain, Pierre – Emotion Metaphors in Late Egyptian (Université de Liège, 2021)
orbi.uliege.be/bitstream/2268/298142/1/crossroads_chantrainFinal2_20211021.pdf
Allen, James P. – Middle Egyptian: An Introduction to the Language and Culture of Hieroglyphs
Cambridge University Press, 2014
