Hlavní obsah
Lidé a společnost

Když ho před 36 lety srazil náklaďák, Marek Taclík netušil, jak vážné si ponese následky dodnes

Foto: Petr Novák / Wikipedia / CC BY-SA 3.0

Neviditelný důsledek z dětství. Marek Taclík dnes hraje s poruchou, kterou málokdo zná – ale on ji zná dokonale.

Bylo mu šestnáct. Nehoda vymazala vzpomínky – ale tělo si je uchovalo. Zvenku vypadá silně. Uvnitř je každý den jiný. Protože některé poruchy nejsou vidět, ale rozhodují všechno.

Článek

Rok 1989. Marek Taclík jede na kole. V tu chvíli ještě netuší, že mu do života vjede tatrovka. Že ho srazí. A že tahle nehoda ovlivní i to, jak dnes vnímá lidi kolem sebe.

Zvenku dnes působí jako charismatický herec, který zvládne jakýkoliv výraz i postavu. Uvnitř ale každý den bojuje s poruchou, která mu mění způsob, jak vnímá tváře. Doslova.

Taclík si totiž z dětství nese poúrazový syndrom. Mozek se tehdy poškodil víc, než se zdálo. A důsledky cítí dodnes.


Probudil se až v nemocnici. Nepamatoval si nic. Jen cítil, že něco je jinak.

Nejprve ho zaskočilo, že si nevzpomíná, co se stalo. Později začal mít zvláštní problémy. Nepoznával lidi. Jejich tváře mu nic neříkaly. I když se s nimi potkal víckrát, jako by byli cizí.

Lékaři mu později potvrdili diagnózu: prosopagnózie. Porucha rozpoznávání obličejů. Mozek nespojuje vizuální vjem tváře s identitou.

V hereckém světě je to obrovská komplikace. Herec je přitom denně mezi lidmi. Poznává režiséry, kolegy, maskéry, diváky. Jenže Taclík je prostě nepozná. A musí to maskovat.


„Lidi si často myslí, že jsem namyšlenej. Ale já je prostě nepoznám,“ přiznal v rozhovoru.

Prý se mu často stává, že na něj někdo mluví jako na dobrého známého. A on netuší, kdo to je. Není to herecká manýra. Je to tichá bolest. Zmatek, který tělo zažívá pokaždé znovu.

V práci se to dá schovat. Ale v soukromí to bolí víc. Cítí se někdy jako selhávající člověk. Ne kvůli povaze, ale kvůli mozku.

A i když se to naučil přijmout, říká, že je to rána, která se denně otevírá. I když není vidět.


Dnes má děti, partnerku, divadelní role, filmové projekty. A klid. Vnitřní přijetí. Už nebojuje – spíš se naučil žít jinak.

„Jsem vděčný, že jsem to přežil. A že i s tím vším jsem pořád tady,“ říká s pokorou.

Tváře lidí už mu hlava nespojí. Ale slyší hlasy, vnímá gesta, energii. Naučil se poznávat duši, ne jen obličej. A možná právě proto je tak dobrý herec. Protože každou roli cítí hlouběji, než by kdokoliv čekal.

Protože ví, co znamená, když vám život smaže paměť. A vy si ji musíte znovu vystavět. Jinak.

Zdroje:
www.lifee.cz
www.idnes.cz
www.csfd.cz

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz