Článek
Bylo před osmou hodinou ráno, vezl jsem dceru do školy. A u cesty už tři chlapi ohýbali záda nad jablky. Pytle se plnily, auto čekalo, aby vše odvezlo do výkupu. Cena? Tři koruny za kilo.
Dvě hodiny práce a mají 250 kilo. To je 750 korun čistého. V přepočtu 125 korun na hodinu. A k tomu všemu dál berou dávky.
Když to člověk spočítá, vychází jim to skoro stejně jako minimální mzda. Jenže rozdíl je v tom, že z toho nikdo neodvádí na odvody, nikdo je nehlídá. Peníze jdou rovnou do kapsy. A to je ten rozdíl, který zaráží. Nepřiznané prachy a dávky k tomu.
Jablka jsou jen jedna část příběhu. V létě vyrážejí ženy na borůvky, aby je nosily do výkupů nebo je prodávali u cesty. Jiní chodí sbírat šneky, další chlapi se objevují na stavbách jako přidavači – samozřejmě bez smlouvy. Celý paralelní svět.
A není to žádná tajná informace. Na obcích o tom vědí, pracovní úřady o těch lidech vědí. Jenže stejně jako se nechce makat nepřizpůsobivým, nechce se ani státu opravdu zakročit. A tak všichni přihlížejí, jak se točí peníze bokem, zatímco oficiální systém krvácí.
A pak si člověk uvědomí, že tady nejde jen o pár stovek za jablka. Jde o celé nastavení. O to, že někteří lidé už nikdy do práce nepůjdou, protože jim to takhle vyhovuje. Mají dávky jako jistotu, a k tomu přivýdělky bokem.
Ale co ti druzí? Co maminka sama s dětmi, která chodí denně do práce, bere minimum dávek a sotva vyjde? Pro ni už není možné po směně vyrazit na borůvky nebo sbírat šneky. Ona nemá žádnou šanci „přilepšit si“ tímhle způsobem. A přesto je to ona, kdo platí daně a tahá tuhle zemi na svých bedrech.
Někdy si říkám, že tohle je ta největší nespravedlnost. Ne že by si pár lidí nasbíralo jablka. Ale to, že společnost toleruje systém, ve kterém se vyplatí nepracovat, a dokonce to mnozí považují za normální.
Možná se pletu, ale pokud budeme dál přihlížet, vyroste nám generace, která už nebude znát nic jiného než dávky a bokovky. Děti uvidí, že rodiče nikdy nešli do práce, a převezmou to jako běžný způsob života. A to je ta skutečná hrozba.
Nemyslím si, že je to problém jen jedné skupiny. Chyby jsou na obou stranách. Stát zavírá oči a lidé využívají skulinky. Jenže na konci dne to odnese někdo jiný – ten, kdo poctivě dře a sotva přežívá.
A proto se ptám vás: Jak tohle řešit? Přísnější kontrola, jiný systém dávek, nebo úplně nová cesta?
Předem vám děkuji za sdílení tohoto článku.
