Článek
Tohle už není provokace. To je vyjetá kolej
U Kateřiny Kairy Hrachovcové se opakuje stále stejný scénář: odhalené fotky, přepálené titulky, řeči o odvaze a svobodě.
Bez ohledu na kontext, bez ohledu na vývoj, bez ohledu na to, že tohle gesto už dávno nikoho neposouvá. Když se něco opakuje pořád dokola, přestává to být výpovědí. Stává se to rutinou.
Provokace má smysl jen tehdy, když něco riskuje
Když otevře otázku. Když vyvolá spor. Když nutí přemýšlet.
Tady se neriskuje nic. Nahota je servírovaná přesně tam, kde se čeká, ve formátu, který je bezpečný a dobře prodejný. Bez myšlenky. Bez konfliktu. Bez obsahu. To není vzdor. To je pohodlí.
Tělo jako hlavní sdělení je zoufale málo
Ne kvůli morálce. Ale kvůli prázdnotě.
Zvlášť u ženy, která má za sebou roky práce, zkušeností a veřejného života.
Místo jakéhokoli posunu se pořád točíme u stejného obrazu: „podívejte se“. Jenže dívat se není totéž co rozumět. A rozhodně to není totéž co respekt.
Stačí se podívat do diskuzí. Bez filtrů
Ne do vybraných pochval, ale do skutečných reakcí lidí. Tam je vidět, že už nejde o obdiv ani vzrušení. Převládá únava, ironie a rozpaky. Spojení jména Kaira Hrachovcová a nahoty na velkou část publika nepůsobí provokativně, ale směšně.
Ne proto, že by lidé neuměli přijmout nahotu. Ale proto, že je to pořád dokola to samé.
To není hejt.
To je zpětná vazba, kterou média systematicky ignorují.
A teď to podstatné, co v těch článcích chybí úplně
Kde hraje. Jaké role má za sebou. Co dnes skutečně dělá jako herečka.
O Kateřině Kaiře Hrachovcové se téměř nepíše profesně. Jako by její práce neexistovala. Jako by jediná hodnota, kterou má nabídnout, bylo tělo.
V jejím věku by už měla mít pevný fanouškovský základ postavený na herectví, zkušenosti a kontinuitě. Místo toho ji média dobrovolně zavřela do jediné role – té odhalené.
To není jen její selhání.
To je také selhání médií, která rezignovala na práci a zvolila nejlínější možnou zkratku.
Z herečky se stala značka. Značka, co se svléká
A čím častěji se to opakuje, tím méně to působí jako svobodná volba. Spíš jako povinnost, kterou je potřeba znovu splnit, aby bylo o čem psát. Jenže to už není emancipace. To je vyprázdnění.
Tenhle obsah už není ani sexy. Je prostě líný.
Líný jazyk. Líné titulky. Líný přístup ke čtenáři.
Představa, že dospělému publiku stačí kus kůže a pár prázdných frází o „jinakosti“, je urážlivá. Ne vůči ženám. Vůči inteligenci.
Otázka tedy nezní, proč se svléká
Otázka zní, proč se o ní neumíme – nebo nechceme – psát jinak.
Protože dokud bude nahota nahrazovat obsah, nepůjde o provokaci.
Půjde jen o dobře prodejný obrázek, který nic neříká a rychle se zapomene, nehledě na to, že reakce jsou vesměs negativní.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba posláním symbolických 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
