Článek
Ano, tři vraždy
Ano, brutální násilí. Ano, jméno, které se vrací pokaždé, když se mluví o českých sériových vrazích.
To všechno je pravda. Stejně pravda je ale i to, že Jiří Straka byl odsouzen, trest si odseděl v maximální možné výši pro mladistvého, prošel dlouhodobou léčbou a desítky let žije na svobodě.
A právě tady začíná rozpor: kdo má právo ukládat další trest?
V jednu chvíli jsem se přistihl při myšlence, za kterou se trochu stydím.
Kdyby to byl náš dům. Naše chodba. Naše děti, co chodí ze školy.
Asi bych chtěl mít klid. Ticho. A hlavně – nebýt tím, na koho si někdo ukáže prstem.
Seriál Metoda Markovič: Straka otevřel starý případ znovu
Vizuálně silně, přesně, bez laciných efektů. Připomněl dobu poloviny 80. let, rychlou eskalaci násilí, tlak na policii i limity tehdejší justice. To je legitimní. To je veřejný zájem.
Jenže v tu chvíli se ozvala jiná siréna: pojďme ho najít dnes.
Když se novinařina změní v lov
Jedna média rekapitulují fakta případu – činy, dopadení, trest, léčbu. Druhá jdou o krok dál a „vypátrají“, kde dnes člověk pod změněným jménem bydlí. Zazvoní. Osloví sousedy. Popíšou dům. Vytvoří mapu.
To už není informování.
To je sekundární trest, který neudělil soud, ale redakce.
Dopad, o kterém se nemluví: sousedé
V době, kdy je bydlení drahé a křehké, stačí jeden titulek a z klidného vchodu je adresa, na kterou si lidé ukazují prstem.
„Já bych taky nechtěl bydlet vedle vraha,“ říká si čtenář.
A má pravdu.
A přesně v tu chvíli si uvědomím, že tenhle text nepíšu proto, že bych se chtěl někoho zastávat. Píšu ho proto, že strach je nakažlivý. A když se jednou rozleje po domě, už ho nikdo nevezme zpátky. Nezůstane u jednoho jména. Zůstane ve zdech.
Emoce ano. Lynč ne
Strach je pochopitelný. Odpor také. Ale civilizace stojí na tom, že trest ukládá soud, ne kliky.
Pokud má společnost pocit, že systém selhává, ptejme se správně:
Jak funguje ochranné léčení?
Jak se hodnotí riziko recidivy?
Jaký má stát dohled?
To jsou otázky, které chrání nás všechny.
Zvonění u dveří ne.
Zločiny zůstávají zločiny
Oběti zůstávají oběťmi. To se nemění. Co se ale měnit nesmí, je hranice, za kterou se z pravdy stává nástroj nátlaku. Jakmile přijmeme logiku „když se to znovu řeší v televizi, máme právo ukázat na adresu“, otevíráme dveře něčemu, co se může vrátit komukoli.
Tenhle text se mi nepíše lehce. Je mnohem pohodlnější mlčet, dát srdíčko něčemu jednoduššímu a jít dál. Ale někdy mám pocit, že právě to ticho nás stojí nejvíc. A že někdo musí unést nepohodlí za ostatní – aspoň na chvíli.
Ne všechno, co lze zjistit, se má zveřejnit.
A ne každý, kdo bydlí vedle někoho s temnou minulostí, má nést jeho cejch.
Zítra se ten prst může otočit jiným směrem – na jiný dům, jinou ulici, jinou čtvrť, jiné město.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba posláním symbolických 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
Zdroje:
novinky.cz/clanek/kultura-tv-streaming-jiri-straka-spartakiadni-vrah-pripad-40548730
extra.cz/zpravy-nasli-jsme-spartakiadniho-vraha-jiriho-straku-jak-dnes-zije-a-prekvapiva-slova-sousedu-9bb4f
