Článek
Z motoru se ozval klepot. A já jen stál.
To ráno to bouchlo. Auto, kterým náš spolek pomáhá lidem, se zastavilo. Konec jízdy, konec plánů. Tohle auto je pro nás zásadní. Ne pro zábavu, ale pro práci. Pomáháme, jak umíme. A když najednou stojíte u krajnice a víte, že to nedáte dokupy jen tak, zamrazí vás. Tělo mi už neslouží jako dřív, ale něco dělat jsem potřeboval. A tak jsem šel na zahrádku. Můj táta vždycky říkal: „Tak už se na to vykašli, nemysli na to a jdi makat. Pomůže ti to.“
Měl pravdu.
Kus mléka z doby komunismu.
Na metr čtvereční — kolečko z nějakého starého kola, dráty, zbytky tranzistoru. A ten pytlík. Plastový obal od mléka. Barvy pořád držely. Čtyřicet let pod zemí a on tam byl, jakoby včera spadl z regálu. Tady na vsi se za komunismu odpad prostě házel za barák. Nebo do hlíny. Neřešilo se to. Zahrnout, zaorat, zmizet. Hlavně ať to není vidět. Ale teď to vidím já. A stydím se. Protože je to i naše minulost.
A kus ní pořád hnije pod nohama.
Dneska máme jiné problémy. Ale aspoň je řešíme.
Jasně, není to ideální. Ale snažíme se. Ten odpad už neschováme pod koberec. Ani pod trávník. A jestli máme nějakou šanci to zlepšit, tak jen tím, že nebudeme dělat, že to nebylo.
Dneska nám to auto kleklo. A mě to zastavilo. Ale jen na chvíli. Vzal jsem rýč a šel. Ne kvůli záhonku. Kvůli hlavě. Kvůli klidu.
A jo — našel jsem poklad. Akorát že mě vůbec netěšil. A tak teď to hlásím Vám, ať nemlčím, když nemám.
A co to naše auto?
Sháníme náhradu – ojeté, klidně darované. Pomozte nám, pokud můžete. Tady je náš příběh: Auto spolku dojezdilo. A my zůstali stát. Teď potřebujeme pomoc my.
