Článek
Nikde nikdo. Jen já. A ten most.
Zima ten den štípala do tváří. Takový ten mrazivý večer, kdy se do ulic nikomu nechce, světla lamp se rozpíjí v mlze a i tramvaje jezdí tišeji. Utekla jsem z bytu bez kabátu, jen v huňatém svetru a keckách. Ruce v kapsách, batoh na zádech.
Došla jsem na most. Ne ten velký, známý, ale ten druhý, ten co je kousek stranou. Most, na který chodí spíš ti, co nechtějí být vidět. Dýchala jsem zhluboka, ale necítila nic. Ani strach. Ani lítost. Jen únavu. A zvláštní prázdno, jaké máš, když už v sobě všechno vyslovíš a přestaneš doufat.
Dělal to, co nikdo jiný. Byl tam. A mlčel.
Byl to starší muž. Kabát, klobouk, ztuhlá tvář. Nepůsobil jako někdo, kdo tam šel náhodou. Ale ani jako někdo, kdo mě chce zastavit. Vzal si čas. Nestál přímo u mě, neútočil, neptal se. Jen tak stál. A pak řekl:
„Je zima. Nechceš radši domů?“
V ruce měl termosku. Nalil mi kelímek horké čokolády a natáhl ruku. Vzala jsem si ho. Ne proto, že bych chtěla, ale protože mě něco v tom gestu zastavilo.
Sedla jsem si na zábradlí. On zůstal stát. Pomalý dech, ruce v kapsách, ticho. Nesnažil se mě zachránit. Jen tam byl. A to bylo víc než dost.
Neřekl víc. Ale stačilo to.
Když jsem vstala, řekla jsem jen: „Díky.“
A on odpověděl: „Tady už to zvládneš.“
Zahnul do boční ulice.
Otočila jsem se. A nebyl tam. Žádné kroky. Žádný stín. Nic. Jako kdyby tam byl jen pro ten jeden večer.
Možná byl jen starý pán s termoskou. Ale já vím, co jsem cítila. Nechápu to. Ani se nesnažím. Ale nikdy jsem se k tomu mostu nevrátila stejná.
Od té doby nosím v kabelce čokoládový prášek.
Kdyby někdy stál někdo jiný na místě, kde jsem kdysi stála já.
Protože občas nejde o to zachránit svět. Stačí zachytit člověka. A chvíli s ním být.
Zdroj: Osobní příběh z terapeutické skupiny
