Článek
Potkala jsem ho ve škole. Bylo mi dvanáct a jemu čtrnáct. Hned jsme si padli do oka. Přišel ke mně a začali jsme si povídat. Nejdřív jen pár slov, pak víc a víc… až jsme si psali každý den. A nakonec jsme spolu začali chodit. Byl tu pro mě vždycky. A já pro něj.
Když jsme spolu nemohli být, psali jsme si nebo si volali. Znali jsme se do posledního detailu. Všechno jsme o sobě věděli. Byli jsme spolu tři roky.
A pak mi začalo být špatně. Nevolnosti, slabost, tlak na hrudi. Šla jsem s mámou k doktorovi. Zjistili, že potřebuju nutnou operaci srdce. Tehdy se mi zhroutil svět. Ale on přišel. Držel mě v náručí, když jsem brečela. Spal u mě. Byl tam. Uklidňoval mě. Mluvil se mnou. Říkal, že to zvládneme. Že všechno dobře dopadne.
Měsíc jsme čekali. Měsíc jsme hledali dárce. A jednoho dne se našel.
Hned jsem mu volala, že to vyšlo. Měl obrovskou radost. A něco v jeho chování se změnilo. Byl ke mně ještě něžnější než dřív. Častěji mě objímal, díval se na mě jinak. Jako kdyby si mě chtěl zapamatovat.
Před operací jsem mu volala, jestli mě ještě stihne vidět. Řekl, že bude za chvíli u nemocnice. Těšila jsem se. Ale už nepřišel.
Operace se povedla. Když jsem se probudila, chtěla jsem mu napsat. Ale než jsem odemkla mobil, přišla doktorka. A v ruce držela papírek.
Na něm stálo:
„Ahoj lásko, jestli tohle čteš, vyšlo to. Daroval jsem ti své srdce. Miluju tě navždy. Teď máš moje srdce.“
Rozbrečela jsem se. Nedokázala jsem přestat. Ani pochopit.
Deset let poté jsem měla mít svatbu. Den předtím jsem mu šla na hrob. Stála jsem tam a řekla mu:
„Přeju si, aby to bylo s tebou. Ale věřím, že jsi za mě šťastný. A že mě zítra navštívíš.“
A v den svatby, když jsem stála u oltáře, přiletěl bílý holoubek. Přistál vedle mě. A díval se.
V tu chvíli jsem věděla, že je to on.
