Článek
Slova, která bolí
Slyším volání zdravotní sestry, volá mě. Šla jsem za ní k paní doktorce. „Pomalu, v klidu se posaďte…“ A začne mi vysvětlovat, co ukazují výsledky z mé krve.
Najednou zaslechnu diagnózu: „MNOHOČETNÝ MYELOM.“
Zamotala se mi hlava. To přece nemůže být o mně! Je mi 51! Nechci umřít!
Propukla jsem v pláč. Bylo mi zle. Doktorka mi vysvětlovala další postup a tak, ale já už vnímala její hlas jen málo. Všechno bylo rozmazané, hlava hučela, srdce bušilo. Jen jedno jsem věděla – že to budu muset říct doma.
V čekárně jsem seděla paralyzovaná. Lidé chodili kolem, ale jako by neexistovali. Jen můj dech, mé slzy a to slovo v hlavě. Zastavil se čas. Už nešlo jen o zdraví. Šlo o celý život, o to, co z něj ještě zbude. A komu to všechno vlastně řeknu jako první?
Začátek boje. A zhroucený svět
Doma jsem oznámila mým dospělým dětem a manželovi, že mám rakovinu.
Celý život je vzhůru nohama. Jak tohle zvládnu?
Ale i když jsem byla na pokraji svých sil – můj syn trpí srdečními potížemi, moje matka a pes jsou také nemocní – musela jsem se sebrat a snažit se být silná.
Má dcera s přítelem se postarali o vše.
Byly to dlouhé měsíce léčby, bolesti, nejistoty.
Každý den byl výzva. Nešlo jen o fyzické bolesti, ale o tu nekonečnou únavu z nejistoty. Čekání na výsledky. Obavy z každého píchnutí, z každého pohledu lékaře. Cítila jsem se jako v jiném světě – světě bílých plášťů, hadiček a tichého strachu. A přitom doma běžel normální život, děti chodily do práce, vařilo se. A já měla být součástí, ale jak?
Okamžik zlomu
„Přehrává se ti celý život, manžel, svatba, narození dětí… A ta myšlenka, že o to všechno můžeš přijít, hrozně bolí.“
V mezičase mi nemoc dovolila číst příběhy lidí s tou samou diagnózou. To mi dodávalo naději a tedy i sílu jít dál.
Stala jsem se pacientem z Klubu pacientů mnohočetného myelomu.
Zjistila jsem, že se dá žít i s touto nemocí, když má člověk dost silnou psychiku.
Najednou si uvědomíš, že je život úplně o jiných věcech. Prostě se stane, že překonáš psychickou krizi a přijmeš sama sebe.
Díky těm příběhům jsem pochopila, že v tom nejsem sama. A že sdílení je léčivé. Když čteš, jak jiní zvládli chemoterapii, jak se zvedli z postele a znovu šli do lesa se psem – najednou se ti chce taky. Třeba jen vstát a otevřít okno. Ale to „jen“ je všechno. Je to krok zpátky k sobě.
Nová já
Sdílím svůj příběh pod heslem:
„Opravdu se musím naučit žít s bolestí?“
Změnila jsem se. Ta nemoc mě změnila. Místo lítosti pracuji na své psychice.
A právě proto tenhle příběh píšu – ne kvůli lítosti. Kvůli naději.
Začala jsem víc naslouchat sama sobě. Občas se zastavit, nadechnout, nevinit se. Přijmout pomoc, ale i odmítnout, když nemůžu. Život se zpomalil, ale o to víc ho vnímám. Každá vteřina je jiná – a někdy i krásná. Bolest nezmizela. Ale už mi nevládne.
Závěrem:
Tento text je skutečný příběh ženy, která čelí rakovině krve. Ale nezůstala sama. A sílu v sobě našla. Kvůli těm, kteří ji milují. A kvůli sobě.
Tento příběh zazněl při diskuzi v Klubu pacientů mnohočetného myelomu.
