Článek
Ten moment byl tak rychlý, až mě vyděsil.
Slovo morfin. A v hlavě se to rozběhlo samo.
Nejdřív ten šok: „Fakt morfin? Proč?“
Pak ta první myšlenka, kterou nechceš říct nahlas, protože je příliš temná.
A pak stud, že tě to vůbec napadlo.
A přesně v té chvíli jsem pochopil, jak moc tohle slovo umí člověka zlomit — ne skutečnost, ale vzpomínka, kterou v sobě nosíme.
Já tu vzpomínku mám. Těžkou.
Seděl jsem kdysi s mým tátou u onkologa, když mu předepsal morfin. Bolest, bezmoc, ta zvláštní nemocniční tichost. A pak věta doktora: "Dáme morfin, aby ten konec byl bez bolesti“
Ten okamžik se mi vryl pod kůži. A od té doby reaguje moje tělo dřív než mozek.
Takže když se to slovo objevilo u Hezuckého, spustilo to přesně tenhle reflex. Stejný, jaký má spousta lidí, i když o tom nemluví.
Jenže reflex lže. A realita je jiná.
Morfin není předzvěst konce.
Morfin je lék na bolest.
A když se podíváš na Patrika, není tam ani náznak toho, co si člověk pod tím slovem představí.
Vysílá z postele.
Vtipkuje.
Vypráví o klystýru, jako by to byla historka z Vídně.
A ještě prohodí, že by klidně vysílal „i ze záhrobí“.
Tak takhle nemluví člověk na konci.
Takhle mluví člověk, který se pere. A pořád má sílu být sám sebou.
A Mareš? Ten to řekl za všechny.
„Patrik překonává komplikaci. Je šance, že ho pustí domů.“
Tohle není tón člověka, který stojí u něčeho definitivního.
Tohle je člověk, který se bojí o kamaráda, ale zároveň vidí světlo, které my zvenčí ještě nevidíme.
A upřímně — Mareš by nic takového neřekl, kdyby věděl, že realita je jiná. On umí být showman, ale tady byl prostě přítel.
A pak to začalo dávat smysl.
Hezucký rapidně zhubl. Ztratil svalovou hmotu.
Tělo, které náhle oslabí, bolí jinak. A bolest někdy začne řídit úplně všechno: spánek, pohyb, dýchání, myšlenky.
A v takové chvíli je morfin most.
Most mezi bolestí a chvílí, kdy se tělo začne vracet zpět.
Ne znamení, že končíš.
Ale znamení, že tě někdo nechce nechat trpět.
A ta jeho věta o pohřbu? Ta mě dostala nejvíc.
Člověk, který opravdu odchází, nemluví o pohřbu takhle.
Člověk, který bojuje a má v sobě jiskru, ano.
A najednou jsem si uvědomil, že ta moje první myšlenka nebyla o něm.
Byla o mně.
O mých vzpomínkách.
O mé bolesti.
A možná to má tak každý, kdo se slovem morfin někdy spálil.
A tak jsem si položil jednoduchou otázku:
Co kdybychom na to poprvé v životě koukali jinak?
Co kdyby morfin nebyl strašák, ale úleva?
Co kdyby to nebyl konec, ale prostředek?
Protože když se podíváš na Patrika, nevidíš tmu.
Vidíš bolest, humor, boj, kamarádství, únavu, úlevu…
A hlavně vidíš život.
Možná ta hrozná myšlenka, která nás napadne jako první, není pravda.
Možná je to jen stín, který v sobě nosíme.
A možná je čas ho konečně pustit.
A jak to máte vy? Taky vás to napadlo?
Děkuji za každé srdíčko i komentář, pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud můžete a chcete ocenit můj čas a energii, kterou věnuji psaní článků, můžete mi poslat třeba symbolicky 10 Kč přes tlačítko „Podpořte autora“. Upřímně děkuju. David.
Zdroje:
idnes.cz
cnn.iprima.cz
prolekare.cz
