Článek
Poslední rozloučení, které bylo jiné
Pohřeb Jiřího Krampola nebyl jen formální obřad. Byla to chvíle, kdy se ve velké síni strašnického krematoria potkali lidé všech generací – jeho blízcí, přátelé z divadla, kolegové z televize, ale i obyčejní fanoušci.
Sledoval jsem to v přímém přenosu. Kamera zabrala tváře, které jsem znal z obrazovky celé roky – Jan Přeučil, Luděk Sobota a několik dalších, kteří s ním tvořili tu starou gardu. Už jich nebylo mnoho. A právě to bylo možná to nejsilnější.
Okamžik, který se zapíše
Pak přišel okamžik, na který se nedá připravit. Rakev pomalu zajížděla za vrata, která ji navždy oddělí od pohledu všech. V tu chvíli se v síni na vteřinu rozhostilo ticho. Ne obyčejné – ticho, které má váhu a umí zabolet.
Tohle ticho není jen absence zvuku. Bolí, protože si v něm uvědomíš, že odchází i kus tebe. Kus času, kdy jsi byl mladý. Kus doby, kdy svět působil jednodušeji, kdy se dalo věřit, že to, co je teď, bude navždy.
Krampol byl součástí našich životů
Jiří Krampol tu byl vždycky. V televizi, na jevišti, v rozhovorech. Dokázal rozesmát, ale i připomenout, že za každým úsměvem může být těžký životní příběh. Byl jako starý známý, kterého nepotkáte každý den, ale víte, že tady někde je.
Když jsme seděli u televize a smáli se jeho fórům, naši rodiče byli přibližně v našem dnešním věku. My jsme je vnímali jako pevný bod – dospělé, kteří budou stát nad námi navždy. Jenže čas se otočil. Dnes jsme na jejich místě my. A oni jsou už pryč, nebo staří.
Generace, která mizí před očima
Při pohledu na ty, kdo v síni zůstali, jsem si uvědomil, že tahle generace mizí. A s ní odchází i určitá životní energie, způsob humoru, pohled na svět, který už dnes nemá kdo nahradit.
To ticho po jeho odchodu má zvláštní chuť. Je v něm smutek i prázdno, ale také vděčnost. Za všechny chvíle, kdy jsme se díky němu smáli. Za všechny okamžiky, kdy jsme ho mohli vidět a slyšet.
Otázka, která zůstává
Možná proto dnes večer nechci zapnout televizi. Nechci přehlušit to ticho. Protože v něm slyším nejen konec jedné generace, ale i kroky té naší směrem k závěru. A možná bychom si měli položit jednoduchou, ale nepohodlnou otázku:
Až přijde to naše ticho, kdo si na nás vzpomene?
