Článek
Když zmlkl Stanislav Fišer, umlkl i Vinnetou.
Jeho hlas znal každý. Ale jeho tvář skoro nikdo. Dabérská legenda, která stála za stovkami nezapomenutelných vět, zněla z kazet, televizí, rozhlasu. Jenže pak přišla rakovina. A s ní operace hrtanu.
Najednou bylo ticho. Ne kvůli smrti. Ale kvůli životu.
Fišer přežil. Ale bez hlasu. A přitom právě hlasem žil.
Byl to paradox. Jeho nástroj, jeho podpis, jeho existence — zmizela. A on zůstal.
Zbytek života strávil bez možnosti říct jediné slovo. Lidé si ho pamatovali. Ale už ho nepoznávali.
Přátelé říkali, že nosil v kapse papír a tužku. Občas napsal jen: „Díky, že jste přišli.“ A to stačilo.
Mluvil očima, gestem, přítomností. A i beze slov nebylo v místnosti nikdy úplně ticho.
„Když Stanislav Fišer odešel, odešla část dětství. I část nás.“
Vinnetou, inspektor Clouseau v Růžovém panterovi, pan účetní Fantozzi…
Nebyly to jen filmy. Byla to doba, kdy jsme věřili, že hlas dokáže nést příběh dál, než obraz.
Fišer nebyl hvězda. Nechodil po červených kobercích. Ale zasloužil by si to víc, než kdokoli jiný.
Před nemocí namluvil přes 200 rolí. Po nemoci? Už žádnou.
Přesto nikdy nezahořkl. Jen se naučil být přítomen jinak. Mlčky.
Lidé, kteří mluvili za jiné, často zůstanou sami. Ale Fišer se nikdy nestal obětí lítosti.
Žil pokorně. Na herecké schůzky chodil s notesem, kde měl napsané jména postav, co kdy daboval.
Někdo by to bral jako bilanci. On to bral jako tichou gratulaci svému mladšímu já.
Možná to všechno vystihuje jedna věta, kterou kdysi řekl jeho kolega:
„Stanislav byl ten typ člověka, který i beze slov dokázal mluvit za všechny.“
A přesně tak si ho lidé pamatují. Jako hlas, který dokázal rozesmát, rozplakat i donutit přemýšlet – i když už dávno nezazníval.
Jeho hlas zní dál. V paměti, v srdcích, ve scénách, které neumíme slyšet jinak.
Zemřel v červnu 2022. Bez velké slávy. Bez palcových titulků.
Ale kdo ho slyšel jednou, ten ví:
Ne všichni hrdinové musí mluvit nahlas. Aby byli nesmrtelní.
Zdroje:
www.csfd.cz
www.rozhlas.cz
www.seznamzpravy.cz
