Článek
Nikdy jsme spolu nechodili. A přitom jsme se nikdy nerozešli.
Pepa seděl v poslední lavici. Já u okna. Bylo mi třináct, když se na mě podíval jinak. Ne jako spolužák. Ale jako kluk, co ví. A já to věděla taky. Jenže jsme byli děti. A když už jsme nebyli, měli jsme každý někoho jiného. Křížili jsme se celý život. Ale nikdy jsme se nepotkali naplno.
Vždycky jsme si psali. Každé tři roky přišel dopis. Nikdy jich nebylo víc. Nikdy míň.
Psal krásně. Česky, bez srdíček a slz. Spíš tak, že to ve mně zůstalo ještě týden. V sedmadvaceti mi napsal z Francie – že tam zůstává kvůli tátovi. V třiatřiceti – že už je sám, ale nemocný. A v sedmatřiceti… Ten dopis jsem neotevřela hned, jako vždy. Ale až po čase. A než jsem odpověděla, bylo pozdě.
Byl v něm vzkaz: „Kdybys někdy chtěla být jenom s někým, kdo tě zná od nuly, jsem pořád ten kluk z lavice.“
Měla jsem tehdy pocit, že mi někdo otevřel dveře do místnosti, kterou jsem si zakázala. Ale váhala jsem. Dva týdny ležela jeho obálka na stole. A když jsem se konečně rozhodla, že mu zavolám, jeho telefon už nikdo nezvedal.
„Neplač. Sice jsme nebyli spolu, ale moje srdce si to myslelo celý život.“
Tohle mi řekl jednou po telefonu. Volali jsme si jen dvakrát. Poprvé, když mi umřel pes. Podruhé, když se rozváděl. A pokaždé to bylo… tiché. Ne trapné. Ne smutné. Jen jako by se mluvilo, co už se stalo.
Moje máma vždycky říkala, že pravá láska se pozná podle toho, co přežije.
My jsme přežili úplně všechno. Jen ne čas.
Někdo je s tebou v každé větě, i když s tebou nikdy nebyl v jediné místnosti. Tohle byl on.
Láska nemusí skončit rozchodem. Může skončit tichem. A přesto ji člověk nikdy nezapomene.
Pepa odešel před dvěma lety. Měl leukémii. Mně to řekla jeho neteř, která našla mou adresu v krabičce s jeho věcmi. Vzala jsem si z ní jen tužku. Psal s ní celý život. Já teď taky.
A pokaždé, když se dotknu papíru, myslím na to, že ne všechny příběhy musí být vyprávěné nahlas, aby byly skutečné.
