Článek
Školní úkol, co změnil večer
„Tati, to přece nemůže být pravda!“ ozvalo se z pokoje. Moje dcera si připravovala práci do školy a najednou stála přede mnou s očima dokořán. „Píše se tu, že jim strhávali nehty a pouštěli elektřinu do bot. To je blbost, viď?“
Nevěděl jsem, co říct. Upřímně – myslel jsem, že tyhle věci znám jen z dokumentů a pár vět v učebnici. Ale když jsme spolu začali pátrat, zjistil jsem, že realita byla ještě horší. A že jen číst o metodách StB stačí k tomu, aby se člověku sevřel žaludek.
StB – aparát, který měl lámat lidi
Po únoru 1948 se Státní bezpečnost stala noční můrou tisíců rodin. Nešlo o spravedlnost, ale o strach. Obvinění bývala vykonstruovaná: špionáž, sabotáž, velezrada. Stačilo špatné slovo, původ nebo jen závist souseda.
Vyšetřovatelé se rekrutovali často z lidí bez vzdělání, ale s oddaností režimu a sadistickými sklony. V roce 1949 přijeli sovětští poradci, kteří československým kolegům vyčítali, že se k nepřátelům chovají „moc měkce“. A tak se metody ještě přitvrdily.
Elektrické boty – proud, co lámal i srdce
Jednou z nejhorších metod byly takzvané elektrické boty. Dvě kovové destičky napojené na zdroj elektřiny se zasunuly do bot vyslýchaného. Pak už stačilo zmáčknout knoflík.
„Kroutilo se mi celé tělo, padal jsem na zem a musel snášet strašné bolesti,“ vypověděl František Oravec. Soudní znalkyně popsala: „Může dojít k silným křečím, k poškození ledvin, zlomeninám kostí a k zástavě srdce.“
Vsuvka: Radši jsem zavřel oči. Úplně jsem si to představil – ten moment, kdy proud projel tělem, tělo se prohnulo do oblouku a pak jen tvrdý pád na zem. Jen ta představa mi sevřela hruď.
Mlácení přes chodidla – bolest, co se nedá unést
Další metoda: oběť připoutaná k posteli, rány obuškem přes bosá chodidla. Dokud neomdlela. Pak vědro vody – a znova. Když už nemohla stát, nutili ji bosky běhat a dělat dřepy, dokud nepadla.
Bohumil Zhof vzpomínal: „Mlátili mě po patách až do bezvědomí. Probral jsem se a musel běhat kolem nich. Pak znova, až do úplného vyčerpání.“
Vsuvka: Zavřel jsem oči a viděl bosého chlapa, jak klopýtá po betonové podlaze, kolem něj řev a smích. Stačilo mi to jen slyšet – a zvedal se mi žaludek.
Oprátka mezi dveřmi – hrůza bez konce
Další „technika“ byla provaz. Oběť dostala oprátku kolem krku a byla věšena mezi dveřmi, dokud neztratila vědomí. Pak ji polili vodou – a nanovo. Josef Hurbič vypověděl: „Dali mi oprátku kolem krku, vytáhli mě nahoru, až jsem se dusil. Když jsem omdlel, polili mě vodou a pokračovali.“
Vsuvka: Úplně se mi stáhlo hrdlo. Slyšel jsem dech, který už není dechem, ale posledním chrčením.
Další praktiky: cigarety, špendlíky, spánek
Bylo toho víc. Pálení cigaretami na kůži. Špendlíky pod nehty. Strhávání nehtů. Nepřetržité výslechy i několik dní, bez spánku, bez jídla, bez toalety. Nebo tzv. pytlová metoda – oběť zavázaná v pytli, topená ve vodě nebo položená na koleje, zatímco kolem projížděl vlak.
Vsuvka: Tady už jsem mlčel. Jen jsem seděl vedle dcery a cítil, jak mi běhá mráz po zádech. To není minulost z filmů, to je naše historie!
Franklovka – Dům hrůzy
Nechvalně známá byla vila Franklovka v Uherském Hradišti. Tam se všechny tyhle metody spojily v jedno peklo. Lidé si dodnes pamatují kroky vyšetřovatelů na chodbě, pach potu, cigaret a krve.
Nejhoršími kati byli Alois Grebeníček a Ludvík Hlavačka. Soutěžili, kdo povede delší výslech. V archivech je zaznamenaný čtyřdenní maraton, který skončil smrtí Jana Borýska.
Vsuvka: Říkat tomu vyšetřování je urážka. Bylo to systematické lámání lidí, show pro aparát, který si hrál na bohy.
Návrat k dceři
Dcera nakonec referát dopsala. Byla z toho v šoku – a já taky. Řekl jsem jí: „Ano, tohle všechno se opravdu dělo. A je dobře, že to víš. Protože zapomenout by znamenalo dovolit, aby se to jednou mohlo vrátit.“
Byl to jeden z nejtěžších rozhovorů, které jsme spolu kdy vedli. Ne kvůli známce ve škole, ale kvůli tomu, že tohle je kus naší historie.
A nakonec otázka
Nevím ale, jestli jsem vlastně rád, že jsou tyhle informace tak snadno dostupné. Člověk je čte a má pocit, že se mu svírá hrudník. Je to zátěž i pro nás, kteří jsme to nezažili. Nedovedu si představit, jak se s tím dalo dlouhodobě žít. Ale možná právě proto je důležité, aby to nezmizelo z paměti. Protože zapomenout by znamenalo dovolit, aby se peklo mohlo vrátit.
Zdroje:
https://www.totalita.cz
https://www.stream.cz
https://www.denik.cz
Kniha: Zdeněk Kment – Ve stínu rudé hvězdy (2022)
