Článek
Všichni okolo se tváří nadšeně: „Podívejte, Neckář pořád zpívá! Je úžasný, že to nevzdává!“ Ale já to tak necítím. Nedokážu se radovat, když vidím, jak se někdo na pódiu drží silou vůle, zatímco ho okolí posouvá dál jako figurku na šachovnici. Mám z toho smutek. Vážně. Možná jsem sám, ale místo obdivu cítím úzkost. A čím víc ho někdo zve, tím víc se bojím, že se rozpadne přímo před námi.
Václav po koncertech na Slovensku na chvíli zmizel. Najednou žádné veřejné akce, ani slovo, ani obraz. A pak začaly prosakovat zprávy – že měl problém s rukou a nohou. Že nebyl schopný přijít na pohřeb svého dlouholetého přítele. Že ho zmohlo vedro, únava, všechno dohromady.
Už to vypadalo, že se stahuje úplně. A pak jako z čistého nebe: oslava narozenin podnikatelky Ludmily Hnátové, obec Milíkov, kaplička, zpěv, role patrona. A zase ty nadšené titulky: „Nezlomný Neckář! Znovu zpívá!“
Ale já se nedíval na ty titulky. Díval jsem se na jeho oči. A ty byly unavené. Smutné. Nepřítomné.
Jeho bratr Jan to zlehčuje: „To není nic výjimečného, takové stavy má po mrtvici běžně. Vždycky se to trochu zlepší.“
Možná má pravdu. Jenže někdy nejde jen o tělo. Jde o duši.
A já měl pocit, že Václav Neckář stojí mezi námi jen proto, že se to od něj čeká. Že ho to okolí tlačí – ještě jednou zazpívej, ještě jednou udělej radost, vždyť to zvládneš.
Ale co když to nezvládne? Co když to je právě ten moment, kdy měl říct ne a zůstat doma, v tichu?
Protože ta únava z něj úplně čišela. Jako by už neměl kde brát. Jako by s každým dalším tónem odevzdal kus sebe.
Nechci být negativní. Jen nechci přehlížet, že Václav Neckář je víc než zpěvák. Je to člověk. A mám dojem, že v tom našem obdivu jsme na to zapomněli.
Všichni jsme si zvykli na legendy, které vydrží všechno. Ale ony nevydrží. Nikdo nevydrží.
Nechci se dožít chvíle, kdy bude Václav stát na pódiu jen proto, že si to někdo přál, ale on sám už ne.
Možná už má právo říct, že stačí.
A jestli opravdu stačí, chci, aby odešel v tichu a s úctou. Ne pod tlakem potlesku, ne ve světle reflektorů, které pálí do očí, když člověk sotva stojí.
Chci, aby mohl být. Klidně doma. S knihou. S hudbou, kterou už nemusí zpívat, jen poslouchat.
Chci, aby měl důstojnost. I kdyby to znamenalo konec. Protože někdy je konec víc než pokračování za každou cenu.
Zdroje k autorskému názoru:
Ahaonline.cz, 19. 7. 2025
Stars24.cz, 18. 7. 2025
TN.cz, červenec 2025
Tiscali.cz, 1. 7. 2025
