Článek
Byla to obyčejná neděle. Normální návrat z výletu. Jackie Hance doma chystala večeři a hlídala hodiny. Věděla, že holčičky přijedou unavené a šťastné. Když zazvonil telefon a Emma nadšeně řekla: „Mami, za chvíli jsme doma!“, v očích jí hrály slzy radosti. Ta věta byla poslední, kterou od ní slyšela.
Ještě v tu chvíli netušila, že její švagrová Diane – ta, které věřila jako sestře – právě jede v protisměru po dálnici Taconic State Parkway. 130 kilometrů v hodině. Čelní srážka. Osm mrtvých. Všechny tři její dcery mezi nimi. V jediné sekundě zmizel celý její svět.
Jackie byla máma, pro kterou byly její holčičky vším. Emma (8), Alyson (7) a Katie (5) – tři malé víly, které naplnily dům smíchem a její srdce smyslem. Každé ráno bylo o mazlení, o příbězích před spaním, o tom, že existuje světlo a teplo, které drží rodinu pohromadě.
Diane Schuler nebyla cizí. Byla rodina. Pomáhala. Hlídala děti. Jackie jí svěřila to nejcennější. Ten výlet byl rutina – důvěra, která se neřeší. Jenže toho dne se všechno zlomilo.
Vyšetřování ukázalo neúprosná čísla: přes 0,19 % alkoholu v krvi. Více než dvojnásobek legální hranice. THC z marihuany. Rodina tomu odmítala uvěřit. Tvrdili, že Diane nikdy nepila. Ale krevní testy nelhaly. Pro Jackie to byla dvojnásobná rána – nejen že přišla o děti, ale zabila je žena, které svěřila jejich život.
Jackie se zhroutila. „Seděla jsem mezi jejich věcmi. Nedokázala jsem se hnout. Nedokázala jsem dýchat.“
Postýlky zůstaly ustlané. Panenky čekaly na policích. Školní tašky zůstaly připravené u dveří na pondělní ráno, které už nikdy nepřišlo. Všechno bylo zmrazené v čase. Domov se proměnil v muzeum bolesti.
S manželem Warrenem se drželi za ruce v noci a šeptali si: „Už to nedává smysl.“ Přiznali si, že mají myšlenky na smrt. Když se ti zhroutí život, zůstane jen otázka, jestli vůbec ještě dýchat.
A pak, v tom nejhlubším zoufalství, Jackie jednou řekla něco, co změnilo všechno: „Chci zkusit mít ještě jedno dítě. Ne proto, abych je nahradila. Ale abych měla důvod vstát z postele.“ Byla to vzpoura proti prázdnotě. Touha zůstat naživu.
Rozhodnutí nebylo snadné. Těhotenství bylo maratonem strachu a naděje. Každý ultrazvuk byl test odvahy. Každé kopnutí dítěte bylo slib i hrozba zároveň.
Nakonec se v roce 2011 narodila Kasey Rose. Jejich zázračné dítě. Ne náhrada. Ale nový důvod žít. Jackie ji chovala v náručí a šeptala jí o třech sestřičkách, které nikdy nepozná, ale které budou navždy její součástí.
Jackie nakonec napsala knihu „I’ll See You Again“. Přiznala v ní hněv, vinu, beznaděj. Popsala, jak se učila znovu milovat, jak se snažila odpustit, jak se snažila zůstat matkou, i když už neměla pro koho vařit večeři.
Dnes říká, že její holčičky zůstaly s ní. Nevidí je, ale cítí jejich přítomnost, když objímá Kasey. A ví, že láska nezmizela. Jen změnila tvar. Protože někdy je jediný způsob, jak přežít nepřežitelné, najít nový důvod dýchat.
Tento text je převyprávěný a redakčně upravený příběh na základě dostupných informací a veřejných zdrojů. Je napsán s ohledem na českého čtenáře a určen k publikaci ve formě komentovaného článku.
