Článek
Ticho mezi hroby
Sedím tiše. Ruce položené v klíně, hlava lehce skloněná. Vzduch voní trávou, květy, minulostí. Přede mnou hrob se dvěmi ženami. Jedna byla moje matka. Druhá moje babička. A mně pořád zní v hlavě věta, kterou jsem si nikdy nahlas netroufla říct: Milovala jsem babičku víc než matku.
Je to v pořádku? Je to zrada? Je to přirozené? Pořád nevím. Ale cítím, že teprve když to napíšu, možná se mi trochu uleví.
Ne každý, kdo tě porodí, tě umí podržet
Máma byla přísná. Měla v očích věci, kterým jsem nerozuměla. Často jsem měla pocit, že jsem jí na obtíž. Že musí. Že je unavená. A že s tím nic neudělám. Babička byla jiná. Nikdy mě nesoudila. I když jsem přišla s pětkou, s poškrábaným kolenem nebo s uplakanýma očima, nikdy neřekla „můžeš si za to sama“. Vždycky měla na jazyku čaj a pohlazení.
A tak jsem se u ní naučila dýchat. I když jsem doma dusila.
Hra na rovnost
Celý život jsme předstírali, že je všechno stejné. Že máme rádi všechny stejně. Že děti nemají hodnotit. Že láska má být spravedlivá. Jenže srdce není účetní. Nedělá bilanci. Prostě tepe, kde mu je dobře.
A mně bylo dobře u babičky. Protože mě brala takovou, jaká jsem byla. I s chybami. Bez výčitek. Jen tak.
Terapeut by mi řekl: Pusť to.
Vzpomněla jsem si na slova kamaráda psychoterapeuta a blogera. Napsal by mi, že člověk se nemá obviňovat za to, co cítí. Že není hříchem mít někoho blíž. A že vina, která se nedá podepřít skutkem, je jen stín. A stíny patří za nás, ne před nás.
Možná bych se ho zeptala: „A co když tu lásku pořád nosím jako tajemství?“ A on by možná odpověděl: „Tak ji přestaň schovávat. Láska, která se stydí, přestává dýchat.“
Poděkování bez svědků
Dnes jsem šla na hřbitov. Sama. Klidně. Bez okázalosti. Položila jsem květiny na chladný kámen a řekla potichu: Děkuju, babi. Ne za dětství. Ale za to, že jsem mohla cítit, že někdo mě má opravdu rád.
Nejsilnější láska totiž není ta, která je nejhlasitější. Ale ta, která nezmizí ani po smrti.
A přesto mám matku ráda
Není to vzpoura. Není to pomsta. Máma mě přivedla na svět. Dala mi všechno, co mohla — i když možná sama měla prázdné ruce. Dnes už jí rozumím víc. Ale někdy i pochopení přichází pozdě. A proto říkám oběma: Mám vás v sobě. Každou jinak. Ale navždy.
Dvě ženy, dva světy, jedno srdce
Dnes už vím, že láska nemusí být rovná, aby byla pravdivá. A že se nemusím omlouvat za to, co cítím. Babička mě naučila přijímat. Matka mě naučila přežít. A já dnes žiju s oběma uvnitř. Jako se dvěma hlasy, které někdy šeptají, někdy mlčí. Ale nikdy nezmizely.
David Řezník Švarc
Příběh z terapeutické skupiny.
