Článek
Někdy si připadám jako přemýšlející troska.
Všechno analyzuju, všechno rozebírám. Mám v hlavě rozbitou mapu světa. A zatímco se topím ve scénářích, ona si v klidu jede domů s rohlíkama v síťovce a směje se na prodavače.
Možná je šťastnější, protože vůbec netuší, co všechno by ji mohlo bolet.
A to není urážka. To je tichý obdiv. Ne každá má potřebu rozklíčovat, co tím ten člověk „doopravdy“ myslel. Ne každá večer přemýšlí, jestli byla v obchodě moc tichá nebo málo milá.
Věda potvrzuje: chytrý mozek je úzkostný mozek.
Studie z Kanady říká, že čím vyšší máš inteligenci, tím víc tě pronásleduje úzkost. Protože mozek vytváří hrozby, katastrofy, „co když“. A nedá ti pokoj. Ani když jsi sama. Ani když se směješ.
Můj mozek je jako rádio, který hraje i v noci.
Včerejší hádka. Zítřejší strach. Výčitka, že nejsem víc v pohodě. A vedle toho sousedka, která řeší, že máslo nebylo v akci. A má u toho klid.
Někdy bych si to fakt chtěla vyměnit.
Aspoň na víkend. Nevědět. Nepřemýšlet. Nerozebírat. Jen tak… být. Být hloupější a šťastnější. A pak se třeba zase vrátit. Anebo ne.
Možná jsem příliš chytrá na to, abych byla v klidu. Ale dost chytrá na to, abych si to přiznala.
A to je možná všechno. Ale někdy to není málo.
A jestli jsi to dočetla až sem, nech nám srdíčko vlevo dole. Jen tak. Pro ten pocit, že v tom nejsme úplně samy.
Tuto úvahu mi poslala kamarádka. Přišla mi natolik zajímavá, že jsem ji upravil do čtenářské podoby.
David Řezník Švarc
Zdroje:
Coplan, R. J., et al., Lakehead University: The relationship between intelligence and anxiety
Dunning-Kruger effect: přehled na Verywell Mind
