Článek
Seděla tam už dlouho.
V koutě, kam jsem se nerad díval, tiše a bez gest.
Až dnes si přisedla ke mně.
„Tak co,“ říkám, „konečně jsi tady?“
„Já tu byla vždycky,“ odpoví. „Jen ty jsi měl příliš hluku, než abys mě slyšel.“
Měla pravdu.
Roky jsem běhal mezi prací, jmény, příběhy, a myslel si, že mě pohání energie života.
Ale čím víc jsem psal o druhých, tím víc jsem zapomínal, že i já jednou skončím v jejich větě.
Když mi umíral táta, seděl jsem u něj a pozoroval, jak se mu dech mění v ticho.
Nikdy jsem ho neviděl tak klidného.
Tehdy jsem si myslel, že Smrt je zlodějka.
Dnes vím, že byla jen průvodkyně.
„Víš,“ říká mi, „já neberu, já vracím. Všechno, co sis kdy půjčil – čas, dech, lidi – jen vracím na své místo.“
Dívám se na ni a najednou necítím odpor.
Spíš vděk.
Protože kdyby nepřišla, nikdy bych nepoznal, jak moc mi na těch věcech záleží.
Poslední roky se to stává častěji.
Odejdou lidé, které jsem znal osobně, a někdy i ti, které jsem znal jen z dálky – herci, vědci, osobnosti, které byly prostě „součástí doby“.
A pokaždé, když někdo z nich odejde, se ve mně něco zastaví.
Ne kvůli smutku, ale kvůli tomu zvláštnímu pocitu, že se zmenšuje krajina, ve které jsme vyrostli.
Jako by s nimi zmizel i kus jistoty, že svět ještě dává smysl.
„Těm, co odcházejí, jsi dlužný klid,“ řekla mi. „Protože oni ti ho celý život dávali.“
A já vím, že má pravdu.
Každý z těch lidí byl nějakým patníkem, záchytným bodem.
Ať už to byla Dana Drábová, která mluvila o rozumu a odvaze, nebo kdokoli jiný, kdo dokázal obstát ve světě, kde se všechno mění.
Zvednu sklenku.
„Na co si připijeme?“
„Na přítomnost,“ řekne.
Tak připijme.
Na to, že ještě slyším tikot hodin, smích své ženy, hlasy svých dětí, kroky koček, které projdou kolem, a vůni večera, který se už nikdy nebude opakovat.
Smrt se usměje. „To je ono. To je ten důvod, proč tě nechávám psát tvůj život. Dokud mě vnímáš, žiješ správně.“
A já si uvědomím, že mě vlastně drží při životě.
Že každé slovo, které napíšu do svého života, je malé vzdorování, ale i poděkování.
„Až přijdeš doopravdy,“ říkám, „chci, aby ses mě zeptala, jestli jsem stihl všechno, co jsem měl napsat.“
„Neptám se,“ odpoví tiše. „Vím to. Poznám, když někdo odejde v klidu.“
A pak vstane, vezme si kabát, dívá se ke dveřím.
„Kam jdeš?“ ptám se.
„Za někým jiným. Ale ty ještě chvíli zůstaň. Tohle světlo ti sluší.“
Zůstanu sám.
Ticho po ní je zvláštně plné.
A já si říkám, že dokud ji slyším v dálce, mám čas.
Ne na to bát se, ale na to psát.
Na to, co zůstane po nás, kteří jsme ještě tady – tiší, vděční, ale stále živí.
