Článek
Jo, fakt. Zase mi někdo vrazil dvoustovku, která už není platná. Ne padělek – prostě jen ta verze s úzkým proužkem, co se tiše vyřadila z oběhu. V obchodech ji nevezmou, banky ji nevezmou, pošta ji nevezme. A kde mi ji vymění? Pouze v České národní bance. Nejbližší mám 100 kilometrů daleko. Takže co? Mám jet půl dne někam pro dvě stovky? Jasně. Díky, státe.
A teď pozor – není to poprvé. A i když se mi do toho nechce, musím být upřímnej: už potřetí za sebou jsem tuhle „neplatnou“ dvoustovku dostal zpátky u vietnamského prodejce. Neříkám, že to dělají schválně. Neříkám, že jsou špatní. Jen prostě říkám pravdu – a když se to stane potřetí, člověka to zarazí. Možná o tom sami nevědí. Možná to berou z oběhu, kde se to pořád točí. Ale já jsem ten, kdo na tom tratí.
A víte, co mě na tom fakt rozčiluje? Že za to nemůžu. Ale stejně se na mě svět tváří, že jsem měl dávat pozor. Že jsem si to měl všimnout. Že jsem měl vědět, co už „neplatí“. Jenže když stojíte u kasy a dostanete bankovku mezi další, neprosvítáte ji jak celník na letišti. Berete to jako samozřejmost.
A co mám teď? Bankovku, kterou mi nevezmou. Výlet za 100 km, abych si ji vyměnil. Nebo ji můžu založit do šuplíku jako vzpomínku na to, jak jsme tady v Česku schopní člověka potrestat za to, že jen platí v obchodě a věří lidem.
Hele, zkontrolujte si peněženku. Fakt. Jestli tam máte dvoustovku s úzkým proužkem, nepočítejte s tím, že s ní zaplatíte. A pokud vám ji někdo vrátí v obchodě – ozvěte se hned. Protože jinak vás to bude stát víc než jen dvě stovky. Bude vás to stát nervy.
A co Vy, taky máte doma nějakou neplatnou bankovku? Třeba jako papírovou dvacetikorunu či padesatku. A mince po tátovi, co hrál mariáš? Hoďte to do komentářů, ať víme, kolik vydělal stát.
