Článek
Těhotenství Pekarové je vzácně lidský moment v jinak nelidském prostoru, kterému se říká česká politika.
Najednou se mluvilo o „vážných zdravotních důvodech“.
Těhotenství zmizelo ze scény stejně rychle, jako se objevilo. Oficiální linka byla jasná – žádné další otázky, žádné spekulace. Tečka.
Tady se ale zastavme. Ne proto, abychom zpochybňovali právo ženy na soukromí. Ne proto, že by snad těhotenství nebylo důvodem k odchodu – právě naopak.
Právě proto, že těhotenství je krásné, přirozené a veřejností vnímané jako šťastná zpráva, působí ten rychlý obrat ke „zdravotním důvodům“ tak zvláštně. Jako by někdo chtěl mít příběh pod kontrolou. Jako by se pracovalo se scénářem.
Kdo někdy viděl ženu, která čeká první dítě, pozná drobná gesta. Kamera před pár týdny zachytila Markétu Pekarovou, jak si mimoděk hladí břicho.
To je ten tichý jazyk očekávání, který nepotřebuje tiskovou zprávu. A o to víc bije do očí, když se vše náhle přepíše na „zdravotní důvody“.
V politice je to starý trik. Když nechceš vysvětlovat, řekneš „zdraví“. Nedá se to ověřit, nedá se to napadnout. A hlavně – nedá se v tom dál vrtat. Respektujeme. Mlčíme. Zapomínáme.
Jenže právě proto bychom měli být opatrní, když se citlivé téma stane nástrojem PR. Když se z radostné zprávy udělá záminka pro předčasný odchod bez debat. Když se místo férového uzavření politické kapitoly začne hrát hra na ticho.
Tento text není o Markétě Pekarové jako ženě, nastávající mamince. To jí přejeme. Ale jako politička nemůže jen tak odejít bez vysvětlení – zvlášť když si koalice SPOLU zjevně chce z tohohle tichého odchodu ještě vyzobnout mediální body.
Ať už byl důvod jakýkoliv, veřejnost si zaslouží aspoň čitelný konec. Ne tři různé verze během jednoho dopoledne. Protože když se začne mlžit u konce, co to říká o tom, jak se vedlo během cesty?
