Článek
„Necítíme se odpovědní za smrt lidí.“
Věta pronesená klidně. Bez zaváhání. Bez studu. A přitom v kontextu války, která trvá čtvrtým rokem a každý den stojí další lidské životy. Syny. Otce. Manžely. Lidi se jmény, rodinami a příběhy.
Tohle není politický postoj.
Tohle je morální bankrot.
Když někdo tvrdí, že nenese odpovědnost za smrt, zatímco jeho armáda systematicky útočí na cizí zemi, bombarduje města, ničí infrastrukturu a posílá další a další lidi na frontu, nejde o „jiný názor“. Jde o vědomou manipulaci.
Putin neříká pravdu.
Putin přepisuje příčinu a následek.
Válka nezačala sama. Nevznikla náhodou. Nevybuchla z ničeho. Začala rozhodnutím. Rozkazem. Politickou ambicí. A ten rozkaz měl podpis. Jedno centrum moci. Jednu odpovědnost.
Tvrdit dnes, že „nejsme odpovědní“, je stejné, jako říkat, že ruka nenese vinu za stisknutí spouště, protože prý „jen poslouchala rozkazy“.
Tohle je jazyk diktatury. Jazyk, který se snaží rozpustit vinu v mlze frází o „hlavních příčinách konfliktu“ a „mírových prostředcích“.
Jaké mírové prostředky?
Tanky? Drony? Rakety? Zničená města? Hromadné hroby? Děti vyrůstající s válkou jako normálním stavem světa?
Denně umírají stovky až tisíce lidí.
Ne v metaforách. Ne v tabulkách. Ale ve skutečnosti. V bahně zákopů. Ve sněhu. V troskách domů.
A my bychom to měli přijmout jako „legitimní výklad“?
Jako něco, o čem se má vést vyvážená debata?
Ne.
Tohle nelze přijmout.
Ne proto, že bychom byli „proti Rusku“.
Ale proto, že jsme pro odpovědnost. Pro pravdu. Pro fakt, že rozhodnutí mají následky a slova nejsou bez váhy.
A teď to podstatné. Tahle válka neprobíhá jen na mapě Ukrajiny. Probíhá i v nás. V Evropě. A velmi konkrétně u nás doma, v Česku.
To, že se u nás nebojuje se zbraní v ruce, neznamená, že se nebojuje vůbec. Od roku 2022 tu žijeme v dlouhodobém napětí, které se nedá vyčíslit penězi ani statistikami. Neustálé zprávy o smrti. O raketách. O mobilizaci. O tom, „co bude dál“.
Tohle všechno formuje naši společnost. Pomalu. Nenápadně. Ale hluboce. Lidi jsou unavení. Podráždění. Rozdělení. Ne proto, že by byli slabí, ale proto, že žijí tři roky v permanentním tlaku, který nemá jasný konec.
Válka změnila atmosféru v této zemi.
Změnila debaty. Rodinné vztahy. Pocit bezpečí. I to, jak se díváme jeden na druhého.
A pak je tu další rovina. Velmi konkrétní. Ekonomická. Stát vynakládá obrovské prostředky na to, aby se situace aspoň nějak udržela. Aby Ukrajina nepadla. Aby se konflikt nepřelil dál. Abychom jednou neřešili mnohem horší scénář.
To nejsou „peníze vyhozené z okna“.
To jsou peníze zaplacené za prevenci chaosu.
Jenže i to má svou cenu. Další stres. Další nejistotu. Další tlak na společnost, která už tak jede na hraně. Lidé to cítí. I ti, kteří to neumějí pojmenovat. I ti, kteří jsou naštvaní. I ti, kteří mají pocit, že se na ně zapomnělo.
A je tu ještě jedna nepohodlná pravda. Tahle válka rozštěpila naši společnost. Ne jednou čarou, ale pomalu, zevnitř. V názorech. V rodinách. Mezi přáteli.
Už dávno nejde jen o to, jestli „podporujeme Ukrajinu“. Jde o to, jak dlouho, za jakou cenu a co to dělá s námi samotnými. A právě tahle neustálá nejistota je další těžká psychická zátěž.
A do toho přišla realita, kterou nelze zlehčovat ani zjednodušovat. Zhruba 400 000 uprchlíků. Lidských bytostí, které utekly před válkou. Ale také obrovská změna pro zemi velikosti Česka. Pro školství. Pro zdravotnictví. Pro bydlení. Pro pracovní trh. Pro mezilidské vztahy.
Tohle není „jen číslo“.
Tohle je psychická a společenská nálož. Pro všechny. Pro ty, kdo přišli, i pro ty, kdo tu žijí celý život. A není slabost to přiznat. Slabost je tvářit se, že se nic neděje.
Mluvit o tom neznamená nenávist.
Mluvit o tom neznamená odmítání pomoci.
Znamená to pojmenovat realitu, aby se s ní dalo pracovat.
A právě proto je tak nebezpečné, když někdo z pohodlí moci prohlásí, že se necítí odpovědný za smrt lidí. Protože odpovědnost nekončí na hranicích Ukrajiny. Dopadá i na nás. Na naši psychiku. Na naši společnost. Na naši budoucnost.
Říkám to otevřeně, bez kalkulu. Mám rád spravedlnost. A i když někdy cítím, že se o Ukrajině mluví až příliš na úkor problémů našich lidí doma, na tomhle se nic nemění. Rusko je agresor. Vždy bylo agresorem. A neexistuje žádné „ale“.
Stejně jasno mám i v otázce zmrazených ruských peněz. Pokud mohou být použity na obnovu Ukrajiny, má se to udělat. Bez vytáček. Bez falešných morálních pochybností. Bez výčitek. To není krádež. To je spravedlivý důsledek války, kterou Rusko rozpoutalo.
Tohle není nenávist.
Tohle je pojmenování reality.
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, využijte tlačítko Podpořte autora. Děkuji za jakoukoliv vaší podporu.
David Řezník
Zdroje:
novinky.cz/clanek/valka-na-ukrajine-postupujeme-ve-vsech-smerech-tvrdi-putin-ukrajina-podle-nej-neni-pripravena-jednat-o-uzemi-40554169#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
understandingwar.org/backgrounder/russian-offensive-campaign-assessment
