Článek
Slzy, které prozradily víc
Když se Zdeněk Troška poprvé v životě rozplakal před fanoušky, mnozí cítili, že v tom není jen nemoc. Ano, po operaci zad a následné antibiotické léčbě ztratil energii a musel zrušit velkolepou show v O₂ areně. Ale ty slzy měly hlubší kořeny. Byly to slzy člověka, který si uvědomil, že v téhle chvíli zůstává sám.
Život mezi smíchem a kamerami
Troška celý život žil filmem. V letním kině jsme na jeho komediích plakali smíchy, když jsme byli děti. Jako puberťáci jsme si mezi sebou opakovali hlášky Kelišové. A jako mladí chlapi jsme u Princezny ze mlejna pochopili, že i jednoduchý příběh může mít kouzlo. Vždycky byl kolem něj ruch, smích, lidé. A člověk snadno uvěří, že to tak bude navždy.
Rodina, která nikdy nepřišla
Nikdy neměl manželku ani děti. V mládí to možná nevnímal – práce ho pohltila a přátel měl dost. Jenže stáří je neúprosné. V okamžiku, kdy se zavřou dveře nemocnice a vedle postele není nikdo, kdo by podal ruku, je ta prázdnota drtivá. A právě to se teď Zdeňkovi stalo.
Přátelé mizí
Byl známý tím, že navštěvoval nemocné kolegy a přátele, že měl srdce na pravém místě. Jenže dnes už mnozí z těch, jimž pomáhal, nežijí. Generace, s níž tvořil, pomalu odchází. A on, který vždy rozdával oporu, teď zjišťuje, že ji nemá, kde najít. Nemoc odhalila bolestivou pravdu – že samota dokáže bolet víc než jizva po operaci.
Soupeř, který neodpouští
Nemoc se dá léčit. Dá se přemoci rehabilitací, léky, časem. Ale samota je protivník, který se léčit nedá. Útočí pomalu, tiše a dlouhodobě. A když se spojí se stářím a nemocí, bere člověku chuť bojovat. Také proto se rozplakal. Protože si uvědomil, že až dohasnou světla reflektorů, nikdo doma nezavolá: „Tak jak ti je?“
Fanoušci jako jediná rodina
A přesto není úplně sám. Fanoušci jeho videu okamžitě poslali stovky vzkazů:
„Mistře, držte se. Dal jste nám tolik radosti, teď jsme tu my pro Vás.“
„Vaše filmy nás naučily smát se. Teď věřte, že se to obrátí k dobrému.“
„Slunce, seno… to je naše dětství. Díky Vám.“
Byla to vlna, jakou nezažil snad nikdy. Lidé mu ukázali, že rodinu sice nemá vlastní, ale má národ, který na něm vyrostl.
Lekce pro všechny
Troškův příběh není jen o jednom režisérovi. Je o nás všech. Každý stárneme a nikdo neví, kolik lidí nám zůstane po boku. Nemoc se dá překonat, ale samota je soupeř, který neodpouští. A to je možná to největší varování, které v sobě jeho slzy nesly.
Mistře, Vaše filmy nás provázely dětstvím, pubertou i dospělostí. Vaše hlášky jsme si šeptali po hospodách, Vaše pohádky nám ukázaly, že dobro má cenu. Teď je řada na nás. Držíme palce, posíláme sílu a věříme, že ten tichý soupeř nad Vámi nezvítězí.
Protože konec Vašeho příběhu musí být takový, jaké byly Vaše filmy. Šťastný.
