Článek
Když omluva zní jako vítězství
Václave, ty víš, jak to zní. Řekneš „Sorry, holky,“ a z tvých úst to neznamená lítost. Zní to jako vítězství. Jako gesto muže, který má za sebou dva rozvody, ale tváří se, že to všechno bylo jen tréninkem na třetí svatbu. „Byl jsem mladej, blbej, dělal jsem průsery,“ říkáš, „ale vím jedno – už se tak nechci chovat. Sorry, holky.“
Pokora se neříká nahlas
Tohle nejsou slova pokory. To je scénář. Je v nich kus herectví, které ti vlastně nejde zazlívat. Člověk, co prošel peklem, se chce pochválit, že z něj vylezl. Ale opravdová pokora nemluví o sobě. Mlčí. Jen dýchá. A ty jsi, Václave, pořád na pódiu, i když sedíš v křesle a mluvíš o rodině.
Když světu říkáš, že jsi se našel
Říkáš, že už devět let nepiješ a osm nekouříš. Že jsi se znovu našel. Že máš doma anděla, Elišku, a že rodina je pro tebe vším. A já ti to věřím. Ale zároveň slyším, jak moc potřebuješ, aby to svět slyšel taky. Jako bys tím chtěl dokázat, že všechno zlé mělo smysl. Jenže ono nemělo, Václave. Zlo nikdy nemá smysl. Jen zanechá stopy, které se nedají přemluvit.
Omluva bez pokory je jen póza
„Byl jsem mladej, blbej,“ opakuješ, a možná věříš, že tím vyrovnáváš účty. Ale omluva, která má v sobě sebechválu, není omluva. Je to jen nová forma pýchy. Je to jako když se člověk pochlubí jizvami a čeká potlesk za to, že vůbec přežil. Pokora je, když jizvy ukážeš tiše – a nečekáš nic.
Omluva do zrcadla nic neřeší
V tvém hlase zní něco, co zná spousta mužů. Touha být chválený za to, že už nejsme ti samí, co kdysi ubližovali. Ale možná by sis měl položit jinou otázku – jestli náhodou tu omluvu neříkáš hlavně sobě. „Sorry, holky,“ může být totiž i omluva do zrcadla. A když se člověk omlouvá zrcadlu, nikdy to nezní čistě.
Žádná žena nechce být trénink
Tvoje věta „Byl to trénink na třetí manželství“ působí jako bodnutí. Každá z těch žen, které s tebou sdílely kus života, se tím mění v kulisu. V lekci, kterou jsi zvládl, aby mohla přijít „ta pravá“. Jenže žádná žena nechce být trénink. A žádný chlap, který to chápe, to nikdy nevysloví.
Démoni se dají vyměnit i za ješitnost
Možná máš pravdu, že teď žiješ jinak. Že tě rodina drží nad vodou. Že turné s Dymytry ti dává klid a směr. Ale právě teď, když tě lidé poslouchají, máš odpovědnost. Slova formují obraz. A tvoje slova ukazují, že sis možná vyměnil démony za ješitnost. Jen už to nepáchne po alkoholu, ale po sebelásce.
Pýcha mluví tiše
Václave, pýcha nechodí s halasem. Neřve. Jen se tiše usadí mezi věty, které měly být pokorné. Každý z nás má chvíle, kdy si chce dokázat, že to zvládl. Ale osud bývá trpělivý. Počká si, až se člověk začne poslouchat. A v tu chvíli přichází zkouška. Protože pád nepřichází, když padáš. Přichází, když si myslíš, že už nemůžeš spadnout.
Pokora se neměří slovy, ale tichem
Neříkám to jako soud, ale jako člověk, který už taky zažil, jak se pravda mění v pózu. Když se omluva stane součástí image, ztratí duši. A tehdy, Václave, to nezachrání žádná abstinence ani láska. Protože pokora není o tom, co říkáš. Je o tom, co už nepotřebuješ říkat.
Osud má rád jistotu. Aby ji zlomil
Tvoje slova, že „už nemáš strach, že bys do toho někdy spadl“, zní jistě. Možná až příliš jistě. Osud má zvláštní smysl pro humor. Zkouší nás právě v tom, čím se chlubíme. A když někdo příliš dlouho mluví o pokoře, přichází chvíle, kdy ji bude muset dokázat. Ne před publikem. Ale v tichu, kde není kamera, ani potlesk.
Pád není trest. Je návrat
Pýcha předchází pád, Václave. Ale někdy ten pád není trest. Je to návrat. K obyčejnosti, ke ztišení, k lidem, kteří nechtějí být tvými lekcemi, ale tvými druhy v životě. A možná právě tam začíná ta pravá pokora, o které tak rád mluvíš.
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud chcete pomoci i jinak než slovem, můžete třeba symbolicky poslat 10 Kč přes „Podpořte autora“ – podpoříte tím moje další psaní.
David
Zdroj: Blesk.cz – rozhovor z 17. 10. 2025
