Článek
Návrat, který se neplánuje
Některé návraty se nedějí kvůli práci ani plánům. Přicházejí, protože se v člověku ozve něco hlubšího — instinkt, který říká: je čas být blízko.
Vladimír Polívka se po osmi letech loučí s Dejvickým divadlem. Pro někoho možná kariérní krok zpět, pro něj osobní krok domů. Jeho otec Bolek prodělal slabou mrtvici, a syn se rozhodl být u něj.
„Zvládl ji skvěle, i díky doktorům,“ řekl Vladimír. „Na čas se k tátovi přestěhuju. Chci být u něj.“
A já, když tu větu čtu, tuším, co to znamená. Není v ní lítost, spíš potřeba nenechat ten poslední čas protéct mezi prsty.
Syn, který chrání
Kdysi to byl Bolek, kdo učil syna, jak se nebát lidí, jak žít naplno.
Dnes se role otočily. Vladimír stojí vedle otce, nosí mu čaj, sedí naproti u stolu a poslouchá.
Ticho, které dřív vnímal jako prázdno, je teď pro něj modlitbou.
„Budu hrát jeho a on chce hrát Pecu,“ říká Vladimír o novém společném projektu.
Peca – Jiří Pecha – byl Bolkův přítel, jeho druhá duše z Balady pro banditu.
„Myslím, že dojde i na slzy,“ dodává.
A člověk tomu věří. Protože tihle dva spolu nikdy nehráli city, oni je prostě žili.
Domov, který voní vínem a vzpomínkami
Olšany. Dům, kde se psal celý jeden český příběh.
Na zdech visí fotky z Manéže, z natáčení, z dětství.
Na stole staré skleničky, na polici scénáře, v kuchyni vinotéka, kterou Bolek kdysi nazýval „místem inspirace“.
Dnes tam spolu sedí tiše. Někdy si dají víno, někdy jen vodu.
Mluví o práci, o životě, o věcech, které dřív odkládali.
A mezi slovy se občas rozhostí ticho – to opravdové, ve kterém se dá slyšet všechno.
Ten dům zná smích i smutek. Teď se v něm mísí oba.
A já si říkám, že někdy není třeba nic zachraňovat. Někdy stačí jen být.
Manéž pokračuje jinak
Když Bolek kdysi říkal, že „život je největší role, kterou nikdy neskončíme“, možná tušil, že přijde chvíle, kdy se opona nezatáhne, ale jen ztiší.
Dnes už nepotřebuje dokazovat, že je nejlepší. Ví, že jeho dědictví stojí vedle něj.
Vladimír se mezitím naučil, že úspěch není potlesk, ale klid, s jakým se večer podíváš do zrcadla.
A to je přesně to, co teď sdílí s tátou – obyčejné chvíle bez kamer, kdy se mezi dvěma generacemi předává něco, co se nedá napsat do scénáře.
Něco, co znají jen ti, kteří zůstali, když svět spěchal dál.
Čas se krátí i nám
Ten jejich příběh není o smrti. Je o životě, který se zpomaluje, aby si ho šlo ještě chvíli vychutnat.
Vladimír to pochopil dřív, než bylo pozdě.
A já, když o tom píšu, cítím stejné nutkání — vrátit se. Zavolat. Být nablízku. Protože nikdy nevíš, kdy ti někdo naposledy řekne „pojď na víno“ a myslí tím „zůstaň se mnou“.
Dva herci, dva životy, jeden domov.
A mezi nimi ticho, které už nepotřebuje potlesk.
⋆ ⋆ ⋆
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud chcete pomoci i jinak než slovem, můžete třeba symbolicky poslat 10 Kč přes „Podpořte autora“ – podpoříte tím moje další psaní. Za to Vám už teď ze srdce děkuji.
David
Zdroje:
https://www.super.cz/clanek/celebrity-bolek-polivka-prodelal-mrtvici-chantal-poullain-prozradila-jak-na-tom-je-informace-jsou-velmi-prekvapive-1518865
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/824399/bolek-polivka-76-po-mrtvicce-uz-ho-prevezli-domu-ale-potrebuje-trvalou-asistenci.html
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/631449-bolek-polivka-mel-mit-mrtvici-kamarad-promluvil-o-trvalych-nasledcich.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/824955/syn-bolka-polivky-vladimir-stehovani-k-tatovi-po-mrtvici.html
