Článek
Teď ho hledají. Policisté, hasiči, místní lidé. Pátrání běží a s každou další hodinou se čas natahuje. Sedím, znovu a znovu čtu stejné řádky a mám pocit, že se svět na chvíli zastavil. Ne proto, že by se nic nedělo. Ale proto, že nikdo neví, jak to dopadne.
Přítomný čas bolí. V něm není úleva ani konec, jen čekání. Aktualizace, ticho, další aktualizace. Každá má váhu. Každé mlčení je těžší než to předchozí. Člověk si uvědomí, jak málo stačí, aby se obyčejné ráno změnilo v nejistotu, která sevře žaludek.
Sedím a cítím bezmoc. Ten zvláštní stav, kdy by člověk chtěl něco udělat, ale nemá co. Může jen doufat. Sdílet. A znovu doufat. Ten pocit není vyhrazený rodičům. Stačí si představit cestu do školy, aktovku na zádech a plánovaný den, který se nikdy nerozběhne.
Stačí se podívat do komentářů. Lidé se nehádají. Nepřetlačují se v názorech. Píšou krátké věty, často stejné. „Pane bože, ať to dobře dopadne.“ „Myslíme na vás.“ „Držíme palce.“ Jako by se celá země na chvíli nadechla a mluvila potichu. Protože někdy má člověk pocit, že hlasitá slova by mohla ublížit.
Teď není čas na teorie. Na chytré závěry, otázky „proč“ a „co kdyby“. Jen na respekt k času, který se vleče, k rodině, která čeká, a k dítěti, které má být nalezeno. Čekání nemá zvuk. Má jen tlak někde v hrudi a pocit, že každá minuta je delší než ta předchozí.
Zažili jsme to s manželkou, naštěstí jen pár hodin. Psycho, drama a horor. Kdyby se mě někdo zeptal, kolik mi to čekání vzalo let života, řekl bych, snad dvacet.
Sdílení v těchto chvílích není o dosahu ani o číslech. Je to malý lidský rituál. Jedna fotka, jedna věta, jeden klik. Ne proto, že by to zaručilo výsledek, ale proto, že člověk potřebuje mít pocit, že není úplně bezmocný.
Teď není čas být chytrý. Každé slovo má váhu a každé může bolet. A tak se mluví opatrně, nebo vůbec. Protože existuje jedna rodičovská noční můra, která se nevyslovuje nahlas. Stačí okamžik a svět se převrátí. Tu myšlenku zná každý, kdo někdy vyprovázel dítě do školy.
A tak se čeká. Minutu po minutě. Bez jistot a bez odpovědí. Jen s tichým přáním, které se opakuje pořád dokola, i když ho nikdo nechce vyslovit nahlas. Protože někdy nezbývá nic jiného než doufat. A doufat potichu.
* * *
Zdroje:
blesk.cz
facebook.com/PolicieCZ
