Článek
Na pohřeb Patrika Hezuckého přijel i Roman Ondráček. A většina médií zvolila jednoduchý rámec: nepustili ho dovnitř. Zavřené dveře. Vyřazení. Konec jedné kapitoly.
Jenže realita byla – jako už tolikrát – tišší.
Ano, Roman Ondráček má za sebou těžké období.
Ano, udělal chyby, které zanechaly stopy.
Ano, některé vztahy v showbyznysu se spálí rychle a bez návratu.
To všechno platí. Není potřeba to zlehčovat ani omlouvat.
Jenže když se člověk podívá na to, jak Ondráček u krematoria skutečně působil, začne ten jednoduchý obraz drhnout.
Netlačil se dovnitř. Nedělal scény. Nežádal výjimky.
Mluvil s novináři, vzpomínal na začátky, na dobu, kdy to celé bylo ještě lehké a přirozené. Lehce se usmíval. Ne proto, že by zapomněl, ale proto, že si pamatoval.
A právě to je moment, který se z mnoha textů vytratil.
Možná ho skutečně nepustili.
Ale je stejně tak možné, že on sám ani nechtěl dovnitř.
Možná věděl, kde už není jeho místo. A možná mu to tak stačilo.
Pohřeb není premiéra.
Není to návrat na scénu.
Není to boj o druhou šanci.
Je to rozloučení.
A rozloučit se dá i venku. Stejně jako stovky dalších lidí, kteří stáli před krematoriem, sledovali obřad na obrazovkách a loučili se po svém. Bez nároku. Bez vysvětlování.
Roman Ondráček byl součástí příběhu Patrika Hezuckého na samém začátku. U zrodu. U doby, kdy ještě nešlo o značky, algoritmy ani dosahy. To se nedá vymazat jedním konfliktem ani sérií špatných rozhodnutí.
Zároveň ale platí i to druhé: některé věci mají následky. Některé mosty se už znovu nepostaví. A není povinností světa je opravovat.
Do celého příběhu patří i jedna méně viditelná rovina – psychické potíže. Ne jako omluva. Ne jako alibi. Ale jako realita, která dokáže člověku výrazně zkomplikovat život, vztahy i úsudek. Některá duševní onemocnění nejsou vidět. Nejsou čitelná. A často se projeví právě ve chvílích, kdy je tlak největší a tolerance okolí nejmenší.
To není polehčující okolnost. Ale je to součást obrazu.
Možná tedy není přesné psát, že „zůstal za dveřmi“.
Možná je pravdivější říct, že přišel, byl tam a rozloučil se po svém.
Bez snahy být vidět.
Bez boje o místo v první řadě.
Bez potřeby něco dokazovat.
Patrik Hezucký byl člověk, který spojoval. Ale ani ten, kdo spojuje, nemůže spojit všechno navždy. Některá spojení se prostě rozpadnou. To ale neznamená, že zmizí vzpomínky. Nebo potřeba říct sbohem.
A možná je na tom celém nejsilnější právě to ticho. Žádná scéna. Žádný konflikt. Jen člověk, který přijel, zastavil se v čase a zase odjel.
Někdy totiž největší prohra není zůstat venku.
Největší prohra je chtít být vidět za každou cenu.
A to se tady nestalo.
A co si o tom myslíte vy?
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel další lidi, kterým může něco říct.
David Řezník
Zdroje:
expres.cz/celebrity/zavrzeny-roman-ondracek-nepustili-ho-na-pohreb-hezuckeho-pritom-je-dal-dohromady-s-maresem.A251212_154458_dx-celebrity_bpet
extra.cz/potupa-pro-romana-ondracka-na-pohrbu-hezuckeho-musel-stat-venku-dovnitr-ho-nepustili-33d3f
