Článek
Někdy stačí být v tichu. Nebýt vidět, nepsat, neklást otázky. Když odejde milovaný člověk, přestává svět dávat smysl. Každé slovo je málo, každé gesto příliš. A právě tehdy je největším darem prostor. Čas, který není naplněn požadavky, ale soucitem. A ticho, které neláme srdce, ale drží ho pohromadě. Anička Slováčková si přála soukromé rozloučení. Dejme jí ho.
Když jsou blízcí u odcházejícího člověka, je to ten nejintimnější okamžik rozloučení. Držet za ruku. Mlčet. Dýchat vedle sebe. A pak přijde čas, kdy si pozůstalí potřebují zabalit srdce do ticha a nedělit se o něj s celým světem. Pro mě to tak bylo. Pro mou rodinu taky. A věřím, že pro rodinu Aničky je to teď stejné.
Veřejné vzpomínání má své místo. Může být krásné, může léčit. Ale nesmí být dřív než ticho. Dřív než bolest poleví. Protože jakákoliv dobře míněná účast se může stát břemenem, pokud přijde příliš brzy. A občas pomůže jen obyčejné: „Myslíme na vás.“ Bez dalšího.
Je v pořádku, že to její nejbližší teď nezvládají. Není to selhání. Je to důkaz, že milovali. A že láska bolí. Proto prosím – dejme jim čas. A mlčení. Protože i mlčení je způsob, jak vyjádřit soustrast.
