Článek
Mám se cítit špatně, že žiju tady a zajímá mě především můj život? Na výzkum tohoto rázu jsem alergický. Dneska jeden vyšel, že válku máme až na druhém místě. No ještě aby ne. Já mám rodinu. A o tu se musím postarat.
Zní to cynicky? Možná. Ale taky to něco vypovídá o tom, čeho se opravdu bojíme.
Jsme národ rohlíků, ne raket
Ne, že by nám bylo jedno, co se děje ve světě. Ale mezi hrůzou, co běží ve zprávách, a hrůzou, co běží přes samoobslužnou kasu, u mě vyhrává ta druhá. Míň dramatická. Ale blíž. Válka? To je obraz. To je daleko. To jsou večerní Události. Ale cena vajec? To je snídaně. To je účet. To je život. A z nějakého důvodu nás to bolí víc než střílení.
A proč nás zajímá slevový leták víc než invaze?
Protože válka je možná. Ale máslo je jistota. Každý den vidíme, jak se zvyšují ceny. Každý den cítíme, že si můžeme dovolit míň. A v zemi, kde lidé počítají na haléře, se inflace stává osobním nepřítelem číslo jedna. A jak říkal můj soused Franta: „Já se války nebojím. Ale toho, že mi nezbyde na maso k nedělnímu obědu, toho se bojím dost.“
Válka venku. Boj doma.
Zatímco analytici mluví o geopolitice, běžný Čech řeší regál v Lidlu. Zatímco na hranicích stojí vojáci, v tramvaji stojí babička s kalkulačkou. A zatímco politici slibují ochranu, lidi se chrání tím, že přestanou kupovat sýry. Možná je to malý strach. Ale je náš. Je denní. A je pravý.
My, Češi, válku na Ukrajině nezlehčujeme!
Někdo říká, že Češi jsou lhostejní k válce. Možná. Ale možná je to jinak: My jen máme strach z války, kterou už vedeme každý den – v obchodech, na účtech, v lednici.
No ještě že mám aspoň ty kopřivy do nádivky zadarmo. Jinak by mi ten jarní oběd stál jak menší záloha na dovolenou.
(A pokud nevíte, jak na ty kopřivy, tady jsem o nich psal víc.)
