Článek
Člověk jde na zahradu něco dělat a zjistí, že místo plánovaný práce má kopřivy. Ne dvě, ne tři — ale třicet kilo. A ne jenom lístky, ale drny jak dlaždice, kořenovej systém jak z nějakýho filmu o invazi mimozemšťanů. A co s tím? Normální člověk by to asi vyhodil, nebo spálil. Jenže já jsem si řekl: ne. Tohle je dobrý.
Vzal jsem starý plastový box, který mi už od podzimu říká: „Vezmi mě a konečně vyhoď!“ Ale znáte to – všechno se hodí. A když mám na dvorku dost místa, proč by tam ten kus plastu nemohl se mnou trávit ještě nějaký ten čas. (No, než přijde manželka a vysvětlí mi, jak je tohle už opravdu součást tříděného odpadu.)
S ohledem na nedávné vítězství ponožek v sandálech mě napadla naprosto ideální myšlenka – mé druhé know-how. (První je Wi-Fi jako dělo, ale o tom jindy.)
Nasypal jsem do bedny kus hlíny, kopřivy jsem tam prostě naskládal i s tím bordelem. Urovnal jsem to jen tak halabala. Vespodu ať si klidně fermentují kořeny, nahoře budu zařezávat. A bude to vždycky mladý, vždycky čerstvý. Kopřiva, kterou nepočůrá ani pes, ani kočka. Prostě moje.
A když už jsme u toho – tady je moje klasika. Žádná moderna, žádné „špetka chilli a strouhaný parmezán“. Prostě tak, jak to dělaly naše mámy a babičky.
Nádivka podle Davida řezníka, jeho maminky a babičky
libeček – hodně, ať to voní
petržel – klidně celý svazek
kopřivy – mladé, nasekané, spařené
voňavé domácí uzené maso – povařené cca 30 min.
vejce – aspoň 4, ale může být víc. Sehnal jsem je v akci.
rohlíky – ideálně den dva staré, nakrájené na kostičky
mléko/vývar – na zalití rohlíků
sůl, pepř – podle chuti
Rohlíky zalít teplým mlékem nebo vývarem, nechat nasáknout. Přidat vše ostatní, promíchat, ochutnat (klidně i syrové, jako za dětství), napěchovat do máslem vymazaného pekáče a šup do trouby. Peču na 180 °C, dokud to nezačne zlátnout a vonět tak, že sousedi zpozorní.
