Článek
Známá mi loni donesla deset semínek. „Hele, tohle je ačokča. Dej to klidně kamkoliv, roste to samo.“ Jasně. Kamkoliv. Tak jsem ji poslechl jako blbec. Jedno semínko k záhonu, jedno k plotu, jedno k pergole… Deset semínek. Deset malých zelených démonů.
Nejdřív to byla sranda. Malej lístek, druhej lístek, šup nahoru, šup dolů. „Jé, to roste hezky,“ říkal jsem si a hladil ty výhonky jako pyšnej tatínek na školní besídce. A pak to přišlo.
Jednoho dne jsem přišel na zahradu a nemohl jsem najít rajčata. Ani plot. Ani manželku.
Ačokča roste, i když na ni nemluvíte. Roste, i když ji ostříháte. Roste, i když ji přísaháte věrnost a zaléváte každý den se slzami v očích. Vlezla mi do okurek a sebrala jim světlo. Přilezla do skleníku, zadefinovala si novou hranici pozemku a začala se tvářit, že je teď paní domu.
Na pergole visela jako záclona z džungle. Plot už nebyl plot, ale zelený zámotek. Když jsem viděl souseda s mačetou, poprvé jsem mu rozuměl. A čestně – chvíli jsem přemýšlel, že si pořídím kozu.
Z původního nadšení, že to bude taková legrační paprikookurka, co si děti budou trhat k svačině, zbylo akorát tiché zoufalství a plastová přepravka plná něčeho, co už nikdo nechce. Ani my, ani sousedi, ani slepice. Dokonce i kompost na to koukal podezřívavě.
Takže pokud vám někdo nabídne ačokču se slovy „dej to kamkoliv“, vezměte to jako test. Ne rostliny. Vaší důvěřivosti.
Paprika je paprika. Okurka je okurka. A paprikookurka? U nás už nemá místo.
