Článek
Kdysi jsme řešili, kdo s kým vládne. Dneska řešíme, kdo se před kým svlékne.
A já se tomu směju. Protože jestli něco ukazuje, jaký jsme národ, tak právě tenhle pořad.
Moralizující, zvědavej a v hloubi duše lehce nadržený.
Než začne někdo psát, že „tohle je dno české kultury“, dám mu radu:
Počkej ještě minutu. Vsadím se, že si to pustil taky.
Jen aby se přesvědčil, jaký že to je úpadek.
Já jsem se taky podíval
Jo, přiznávám. Ne na tu českou verzi, na tu britskou.
Z čisté zvědavosti – abych věděl, co to jako má být za „experiment“.
A víš co? Po pěti minutách jsem zjistil, že to je jenom o nahotě.
Je to o tom, že my lidi prostě rádi čumíme.
Na ostatní, na sebe, na sousedku.
A je jedno, jestli si to přiznáme, nebo ne.
Nahota vždycky prodává.
A když k tomu přidáš trochu trapnosti a pár vět o „autenticitě“, máš z toho kulturní událost týdne.
A největší sranda?
Že se na to dívají i ti, co to nejvíc kritizujou.
Chlapi se dívají, jestli tam není sousedka z vedlejšího patra.
A ženský? Ty sledují, jestli tam není ta z účtárny nebo z fabriky, aby to mohly probrat u kafe.
„Viděla jsi ji?“
„No jasně, ty stejný nehty!“
„Já to věděla, že to bude ona.“
A tak si to každý ospravedlní po svém.
Chlap řekne, že ho zajímal „princip“.
Ženská řekne, že se chtěla jen „přesvědčit, co za lidi tam chodí“.
A všichni víme, že kecaj.
Nahota jako národní sport
Tady se totiž nehraje o romantiku, ale o zvědavost.
O tu naši krásnou českou vlastnost – všechno vědět, všechno vidět, ale tvářit se pohoršeně.
Nejdřív kliknu, pak moralizuju.
Stejně jako když si koupím bulvár a říkám, že to čtu „kvůli práci“.
V každým z nás je kousek toho voyeura, co kouká přes plot.
Jen se to teď přeneslo do televize.
Dřív jsme koukali, kdo má na dvoře nový auto.
Dneska, kdo má jakou jizvu a kroužek v pupíku.
Krásné tělo, prázdná hlava
A teď to řeknu naplno.
Já osobně vůbec nevěřím na tu tezi, že když se lidi přitahujou tělem, tak to musí fungovat i ve vztahu.
To je pohádka.
Jasně, někdy se to povede. Ale většinou ne.
Může mě zaujmout krásné tělo, ale když s tím člověkem promluvím a zjistím, že mi je nesympatický, nebo že z něj cítím jen prázdnotu, je mi to tělo najednou úplně jedno.
Z té přitažlivosti nezůstane nic.
A to je ten paradox – pořad, který má lidi spojovat tělem, vlastně ukazuje, jak prázdné to může být, když chybí hlava a duše.
Údajná odvaha
Říká se, že ti, co tam jdou, mají odvahu.
Možná. Ale odvahu dneska spíš potřebuje ten, kdo se svlékat nechce.
Kdo ještě věří, že intimita není soutěžní disciplína.
Já jim tu odvahu neberu. Jen nevěřím tomu, že jde o seznamku.
Tohle není hledání lásky, ale pozornosti.
A ta je dneska cennější než cokoliv jiného.
Like má větší hodnotu než dotek.
My, mistři dvojakosti
Češi umí krásně předstírat.
Před kamerou pohoršení, doma smích.
Před známými „fuj, já bych tam nešla“, ale večer přepínají na Óčko.
A pak se tváří, že to běželo „jen na pozadí“.
Když jsem četl ty diskuze pod články, skoro jsem se bavil víc než u toho pořadu.
Tolikrát napsané slovo -dno- jsem neviděl od maturity z literatury.
A přitom to dno sleduje čtvrt milionu lidí.
Takže asi dno, ale prostorné.
Malá sociologická pravda
Naked Attraction není hlavně o tělech.
Je o našem zrcadle. Pořád se potřebujeme všichni srovnávat. Ať jsme potetovaní nebo ne, ať jsme silný nebo štíhlí…
O nás. O tom, jak si hrajeme na civilizované, ale pořád nás zajímá, kdo se svlékne a proč.
A možná i o tom, že stud a zvědavost jsou pořád kamarádi.
Nejvíc mě na tom baví, že ten pořad vlastně nic neřeší, nic nemění, nic nepřináší.
Jen nám ukázal, jak moc se bereme vážně.
A jak málo humoru v sobě máme, když se někdo svlékne v televizi.
Možná bychom se měli svléknout taky.
Ne fyzicky, ale mentálně.
A přestat se tvářit, že jsme jiní než ti, co se dívají.
Protože díváme se téměř všichni. Ne pokaždé, né najednou.
Někdo kvůli sousedce.
Někdo kvůli kamarádce. Někdo kvůli sobě nebo partnerovi.
A někdo jen proto, že zrovna nic lepšího nedávali.
A vy? Koukáte, protože vás to děsí, nebo protože vás zajímá, jestli tam náhodou nebyla ta vaše sousedka?
