Článek
Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo všechno jako zalité sluncem.
Měla jsem už dvě dcerky ve své péči, rozvod na cestě, a s novým přítelem jsme se těšili na miminko.
Jenže nic nebylo tak růžové, jak se zpočátku zdálo.
Přítel hodně pil. Domů téměř nic nenosil.
A já jsem si najednou musela přiznat, že tenhle člověk není pro život.
Není pro mě.
V pátém měsíci těhotenství jsem náš vztah ukončila.
Svíral mě strach, hrůza: Co bude dál?
Těhotná, sama, s dcerkami, bez peněz a bez jakékoliv jistoty.
A jako by toho nebylo málo, na běžné kontrole mi doktorka oznámila, že bych měla být až do porodu hospitalizovaná.
Letět do nemocnice? Na měsíce?
A kdo se postará o holky?
Bylo to nemožné. Bylo to absurdní.
Pak ale přišel ultrazvuk.
A s ním zpráva, která v okamžiku zaplavila moje srdce světlem: čekám chlapce.
Vymodleného, vysněného syna.
Ta radost, ta vlna lásky – najednou byly všechny starosti lehčí.
Ano, pořád tu bylo riziko, že o dítě přijdu.
Pořád hrozilo, že moje zdraví bude v ohrožení.
Ale v tu chvíli to bylo jedno: Mám kluka!
Celé zbylé těhotenství jsem zvládla sama.
Jen moje děti mě držely nad vodou.
Otec miminka?
Nezajímalo ho nic.
Žádné telefonáty, žádné otázky, jestli jsme v pořádku.
A pak přišel porod.
Potichu, bez fanfár, v soukromí nemocničního pokoje.
Jen já a ten malý uzlíček, který se neuvěřitelně podobal svému otci.
Byla jsem šťastná.
Byli jsme zdraví.
A on – on byl láskou mého života.
Čas běžel.
Děti rostly, navštěvovaly své tatínky a babičky.
Já stárla a dívala se, jak ze synka roste živý, zvídavý kluk.
A pak – když mu bylo sedm let – přišlo něco, co bych si nikdy nepřipustila ani v nejhorších snech.
Jednoho dne za mnou přišel s vážným pohledem.
Řekl mi, že chce jít bydlet k tátovi.
K tomu tátovi, který ho poprvé viděl, když mu bylo sedm měsíců.
K tomu tátovi, který o něj nikdy nestál.
Byla to rána z čistého nebe.
Bodnutí přímo do srdce.
Taková bolest, že jsem nemohla dýchat.
Co jsem měla dělat?
Měla jsem mu vynadat?
Měla jsem ho obejmout a mlčet?
Měla jsem mu vyjmenovat všechno, co jeho otec nikdy neudělal?
Nic z toho by nepomohlo.
Byl rozhodnutý.
Chtěl odejít.
Nešlo ho udržet.
Mé následující dny byly černé, prázdné, tiché.
Nemohla jsem jíst.
Nemohla jsem spát.
Nemohla jsem dýchat.
Můj vymodlený chlapeček odešel.
Ten, kterého jsem chovala v náručí, když plakal bolestí bříška.
Ten, kterému jsem zpívala při horečkách a hladila při bolestech ouška.
Byl pryč.
Zlomil mě.
Můj vlastní syn.
Dnes už je dospělý.
A já?
Já jsem odsouzená brát antidepresiva a učit se žít s prázdným místem v srdci.
Protože i takhle může vypadat mateřská láska.
Bez podmínek.
Bez jistoty.
Bez happy endu.
Ale pořád – láska.
Tento příběh je skutečný.
Stal se v blízké rodině autora článku.
Pokud vás příběh zasáhl, budeme moc rádi, když mu dáte srdíčko.
A pokud ho i nasdílíte, budeme ještě vděčnější – protože hlavní postava tohoto příběhu určitě nebyla a není jediná.
David Řezník Švarc
