Článek
Ze začátku si toho nikdo nevšimne.
Možná jen přestane psát smajlíky. Možná je na fotkách trochu dál. Nedokončí větu. Nechce na narozeniny. Odmítá kafe. Řekne, že je unavený. Že se ozve „později“. Ale neozve se.
Tichý kolaps není dramatický. Není v něm křik. Není to film.
Je to člověk, který dál chodí do práce. Funguje. Dává pozor. Směje se, když má. Ale pomalu mizí ze všeho, co má rád.
Martin byl takový.
Nikdy si nestěžoval. Vždycky přišel, když jste potřebovali.
Přinesl šroubovák, výplatu, dort na svátek. Ale sebe si nikdy nepřinesl.
Jednoho dne nepřišel vůbec.
Dva dny byl offline. Třetí den se ozvala sestra, že má divný pocit.
Čtvrtý den ho našli doma. Živého. Vyčerpaného. S dopisem, který nestihl dokončit.
Dostal se z toho. Ale ne sám.
Musel se naučit říct: „Potřebuju pomoc.“ A pak přijít na to, že to neznamená selhání. Znamená to, že chce ještě žít.
Možná máš takového člověka kolem sebe. Možná jím jsi.
A pokud jsi:
Nečekej na zítřek. Nedávej tomu ještě jednu noc.
Napiš kamarádovi. Zavolej terapeutovi. Jdi k lékaři.
Není to slabost. Je to odvaha.
Pokud ti tenhle článek něco připomněl, nebo někoho – pošli ho dál.
Možná právě to jedno srdíčko, které mi dáš, může někoho přimět říct si o pomoc.
A někdy stačí, že se někdo vrátí.
David Řezník Švarc
