Článek
Včera večer jsem stál se svými dvěma dcerami a manželkou v lidovém domě, v takzvaném kulturáku, ve střediskové obci Kralovice.
Okres Plzeň-sever. Žádné velké město, žádná velká sláva.
A přesto tam byl zážitek, na který se nezapomíná.
Pokáč, vlastním jménem Jan Pokorný, přišel na pódium s takovou pokorou a klidem, že jste ani nemuseli vědět, kdo to je. Prostě jste to cítili.
V jeho písničkách nebyl žádný křik. Žádná šílená show. Jen klidná pohoda, úsměv a lidskost.
Když se podíváte na publikum, vidíte, proč je Pokáč výjimečný:
Strašně moc dětí, spousta lidí kolem třicítky, a taky generace padesátníků, kteří si přišli poslechnout něco, co jim mluví do duše.
Ten koncert nebyl hlučný.
Byl plný ticha mezi písničkami, plný smíchu a souznění.
Plný něčeho, co se dneska už moc nevidí.
Možná je dobré přiznat jednu věc:
Hudbě rozumím.
Sám jsem býval hudebník, i když mi dnes už ruce nedovolí hrát tak, jak bych chtěl.
Mám pedagogické vzdělání, vyučoval jsem hudební výchovu, koncertoval jsem, hrál jsem na harmoniku i na kytaru.
A právě proto možná poznám, kdy je někdo opravdový.
Pokáč není jen zpěvák.
Je to člověk, který hudbu nežije jako byznys.
Ale jako jazyk, kterým se mluví k lidem.
Dnes ráno jsem si přečetl článek od paní Strejbarové o tom, jak Pokáč podpořil hudební sbírku pro děti, jejichž rodiče nemají peníze na kroužky.
A najednou mi to celé zapadlo.
Ten klid, ta skromnost, to dávání zpátky — to není póza. To je prostě on.
A když si vzpomenete, že Pokáčovo občanské jméno je Jan Pokorný, najednou se vám chce usmát.
Není totiž jen pokorný podle občanky.
On je pokorný podle srdce.
A ještě něco, co možná nikde nenajdete napsané:
Ještě před tím, než Pokáč přišel na pódium,
dal prostor neznámé zpěvačce malého vzrůstu, aby zazpívala asi pět písniček.
Nikdo neprotestoval.
Nikdo neodešel.
A všichni, včetně těch nejmenších, poslouchali v tichu a s respektem.
Myslím si, že to byl přesně ten model, o kterém se mluví jen šeptem — skutečná pomoc.
Šance postavit se na vlastní nohy.
Šance jak hrom. Jak hovado.
A právě v tom je Pokáč jiný.
Nenechává si nic pro sebe.
Všechny ty malé i velké chvíle vrací zpátky lidem.
Tichým způsobem.
A s úsměvem, který zůstává dlouho potom, co světla zhasnou.
A ještě malá poznámka:
Na konci předsálí po skončení koncertu probíhala autogramiáda a focení. Trvalo to minimálně hodinu. Pokáč nikoho neodmítl, a počkal do posledního slovíčka.
Vážený Pokáči, milý Jane Pokorný, děkuji.
Pokud vás Pokáč chytil za srdce (nebo třeba za úsměv), pošlete tuhle pohodu dál.
Díky za každé srdíčko, komentář nebo tichou podporu.
I takhle se mění svět.
