Článek
Tento příběh je skutečný. Naše rodina skutečně čelí prokletí rakoviny, které ničí už tři generace. Bojujeme každý den s vědomím, že to není jen strašák, ale krutá realita.
Babičce bylo 49 let, když šla na operaci rakoviny prsu v roce 1998. Dědeček tolik štěstí neměl. Před dvěma lety zemřel na rakovinu plic, bylo mu 73 let. Táta byl ještě mladší. Odešel před šesti lety, bylo mu jen 46 let. Taky rakovina plic. Bylo to náhlé a bolestné. Zůstaly jsme tu samy, dvě dcery, bez táty, který byl naší oporou a vzorem. Vyrůstaly jsme se sestrou s vědomím, že nás něco dohání. Něco temného a neúprosného.
Když nám lékaři potvrdili, že máme genetickou zátěž, nebylo to překvapení. Spíš jen hořká tečka za něčím, co jsme tak trochu tušily. Dědičnost – ten prokletý řetěz, který se táhne přes tři generace. Bylo nám jasné, že nemůžeme jen čekat, až se to stane znovu. Jsme dvě sestry, je mi 23 a jí 26, a rozhodly jsme se bojovat. O život. O rodinu. O naději. Aktivně a bez váhání.
Na doporučení lékařů jsme každá založily rodinu a máme dítě. Věděly jsme, že čas běží proti nám a že později už nemusí být šance. Lékaři nás varovali – pokud chceme mít děti, musíme to udělat dřív, než bude pozdě. I přes obavy a nejistotu jsme si vybraly život. Teď jsme maminky a naše děti jsou pro nás vším.
Nejdřív jsme si nechaly preventivně odebrat dělohu a vaječníky. Ano, i když to znamenalo vzdát se něčeho tak přirozeného, jako je možnost mít další děti. Teď nás čeká ještě jedno rozhodnutí – preventivní odebrání prsou. Protože strach z toho, že to přijde znovu, je větší než obavy z toho, co si o nás budou myslet ostatní.
Pojišťovna nám poskytne základní verzi prsních implantátů. Ano, není to ideální, ale to je v tuto chvíli vedlejší. Důležitější je bezpečí. Důležitější je přežít. A tak se na to díváme. Očistíme se od strachu a vybojujeme svůj prostor na světě.
Když na to myslím, není to o tom, že bych se litovala. Je to o tom, že když někdo tolikrát prohraje, rozhodne se, že to musí zlomit. A tak se snažíme žít každý den tak, aby v něm byla naděje. Abychom byly silné, i když máme pocit, že osud nám do karet rozdává jen bolest.
Nejsme na to samy. Máme jedna druhou a podporujeme se. A když přijdou těžké dny, prostě si řekneme: Dokážeme to. Překonáme ten strach. A třeba to jednou přestane bolet. Třeba jednoho dne přestaneme mít pocit, že rakovina určuje, kým jsme.
Příběh pro publikaci upravil David Řezník Švarc.
