Článek
Dlouho jsem to v sobě nosila. Ne proto, že bych to chtěla říct. Ale protože už to nešlo neříct.
Potkala jsem ho, když mi bylo dvanáct. Jemu čtrnáct. Přišel ke mně na chodbě školy – prostě jen tak. Usmál se a něco řekl. Nepamatuju si co. Ale pamatuju si, že od té chvíle jsme si psali každý den.
Začalo to nenápadně. Sdílené přestávky. Pohledy. Důvěra. A pak i něco víc. Věděli jsme o sobě všechno. I to, co jsme neřekli nahlas.
Byli jsme spolu tři roky. Když jsme nemohli být spolu, psali jsme si. Když jsme se pohádali, dali jsme si pusu. A když jsem začala mít nevolnosti, byl první, kdo mě držel za ruku v čekárně.
Lékaři řekli, že potřebuju operaci. Rychle. Bylo to srdce. Zdravé nestačilo. Čekalo se na dárce. On byl u mě každý den. I když jsem brečela. I když jsem mlčela. Byl tam.
A pak se to stalo. Zavolali, že se srdce našlo. Psala jsem mu, že to vyšlo. Že je šance. Odpověděl, že má slzy v očích. A že za chvíli přijde.
Nepřišel.
Po operaci jsem se probudila. Chtěla jsem mu napsat. Ale telefon mlčel. Místo něj přišla doktorka. Podala mi papírek. Nic neříkala.
Roztřásla se mi ruka. A pak jsem četla:
„Ahoj lásko,
jestli tohle čteš, povedlo se to.
Dal jsem ti svoje srdce.
Miluju tě.
Navždy.“
Slova, která nedokážeš dočíst nahlas. Slova, která bijí v tobě dál.
Deset let poté jsem měla stát u oltáře. Ale den předtím jsem šla jinam – na hřbitov. Stála jsem u jeho jména a řekla:
„Přeju si, aby to bylo s tebou. A vím, že jsi šťastný. A že mě tam navštívíš.“
A víš co? Navštívil.
Když jsem stála u oltáře, přiletěl bílý holoubek. Sedl si kousek ode mě. A díval se. Dlouho. Tiše.
A já věděla, že je to on.
Tenhle příběh mi vyprávěla moje dcera. Neznal jsem ho. Dostal mě. A proto jsem se ho pokusil zpracovat a předat dál – tak, jak si zaslouží.
Po důkladném zjišťování jsem zjistil, že se opravdu stal někdy v roce 1986 ženě jménem Dona. Někdy se k nám příběhy dostanou přes generace, ale jejich síla zůstává stejná.
David Řezník Švarc
