Článek
Seděl jsem u televize a bylo mi trapně.
Ne kvůli dnešku. Kvůli sobě.
Pustil jsem si starý silvestr s Vladimírem Menšíkem a najednou to bylo jasné. Ne že by to zestárlo. Ono mi to bylo trapné už tenkrát. Jen jsem to neuměl pojmenovat. A hlavně — neměl jsem kam přepnout.
Ten pocit nepřišel hned. Přicházel pomalu. Mezi potleskem a tichými pauzami, které se tvářily jako smích.
Pamatujeme si atmosféru, ne obsah.
Silvestr byl rituál. Chlebíčky, jednohubky, rodina v obýváku. Smích často přišel ještě dřív, než zazněla pointa. Ne proto, že by byla dobrá, ale proto, že se „mělo“. Smích byl součást večera, společenský zvyk.
Když dnes sundám kulisy a nechám samotnou scénku stát bez hluku místnosti a bez pocitu výjimečného dne, často nezbude nic než rozpačité ticho. A to ticho mluví hlasitěji než nostalgie.
Inteligentní humor tam byl. Ano.
To nepopírám.
Ale nebyl v kuse. Nebyl nosný. Nebyl samozřejmý.
Mezi dobrými momenty byly hluché pasáže, natahované scénky, estrádní výplně. Taneční čísla, kde se někdo hýbal jen proto, aby se něco dělo. Pohyb místo nápadu. Gesto místo pointy.
Ty lepší chvíle jsme si zpětně půjčili na celý večer — a vznikl mýtus.
A ještě jedna osobní věc, kterou nemůžu přeskočit.
Kdybych měl říct, co mě ze silvestrovských pořadů dokázalo rozesmát tehdy, loni i dnes, odpověď je jednoduchá: Felix Holzmann. Když přišel na scénu on — ať už s partnerem nebo v krátké vložce — fungovalo to. Vždycky. Ty scénky mají rytmus, přesnost, pointu. Nestojí na trapnosti, ale na logice. Na tichu. Na čekání. Na tom, že vtip přijde přesně ve chvíli, kdy má.
Holzmannovy výstupy mě dokážou rozesmát vždy. Bez nostalgie. Bez rozpaků. A právě tím je vidět, že problém nebyl v době, ale v kvalitě.
A teď to důležité: nebyla volba.
Byly maximálně dva programy. Silvestr běžel na jednom. Když to bylo slabé, vydrželo se. Nehodnotilo se. Neodcházelo se.
Smáli jsme se často proto, že nebylo kam utéct.
Když něco sleduješ povinně, stačí, že to běží. Když se díváš dobrovolně, musí to obstát. Tenhle rozdíl dnes mění všechno.
Dnes je situace opačná.
Dálkový ovladač. Stream. Archiv. Vypnutí.
Když mě to nebaví, odejdu. Bez výčitek. Bez pocitu, že porušuji tradici nebo že jsem nevděčný.
To, že se dnes někdo u silvestrovského programu nebaví, není důkaz úpadku humoru. Je to důkaz osobního výběru.
A teď brzda. Férová a nutná.
Vladimír Menšík nebyl problém. A to je potřeba říct nahlas.
Stačí si pustit filmy jako Dívka na koštěti nebo Jak se budí princezny. Ty filmy fungují i dnes. Mají tempo, nápad, řemeslo.
A totéž platí pro seriál Arabela. Vypravěčství, lehkost, přesnost. Bez křeče. Bez trapna.
Právě proto je tak vidět, jak slabý byl silvestrovský formát. Ne herec. Formát.
Proto není fér dehonestovat herce ani moderátory.
Každý mluví k jinému publiku. V jiné době. Jiným jazykem.
Problém vzniká ve chvíli, kdy si divák plete vlastní vkus s univerzálním soudem. To, že se já nesměju, neznamená, že humor je špatný. Znamená to, že není můj.
Trapno tenkrát. Trapno dnes. A je to v pořádku.
Smutné by nebylo to, že se dnes u starých silvestrů nesměju. Smutné by bylo, kdybych se smál povinně jen proto, že „se to má“.
Dřív jsme se dívali, protože jsme museli.
Dnes se díváme jen tehdy, když chceme.
A to je možná ta největší změna ze všech.
Ne v humoru.
Ne v televizi.
Ale v nás.
Nejde o Menšíka.
Nejde o dnešní obrazovku.
Jde o to, že už se nesmějeme povinně.
A to je vždy dobrá zpráva.
Díky za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete mi poslat třeba symbolických 10 Kč pomocí tlačítka Podpořte autora. Za to vám ze srdce děkuji,
David.
