Článek
Jsou smrti, které přicházejí pomalu.
Člověk je cítí dřív, než přijdou. Tělo tuší, že se něco blíží, a mysl se snaží držet krok.
A pak jsou smrti, které se nehlásí vůbec.
Ještě včera se hrálo. Ještě včera se plánovalo. Ještě včera byl svět složený z obyčejných věcí, které dávají smysl právě tím, že se opakují.
A pak je ticho.
Náhlá smrt nezvoní. Nečeká. Neptá se.
Vezme – a nezůstane po ní vysvětlení, jen prázdné místo, které se nedá hned pojmenovat.
Odchod Pavla Nečase znovu otevřel téma, které dalece přesahuje jedno jméno. Nejde o role, potlesk ani o televizní obraz.
Jde o náhlost.
O okamžik bez přechodu. Bez prostoru. Bez možnosti připravit se na to, že některé věty už nikdy nezazní.
Takové zprávy zasahují jinak. Ne proto, že by šlo o známou tvář, ale proto, že rozbíjejí naši jistotu, že „zítra“ je samozřejmost.
Že na důležité věci bude ještě čas. Že se to stihne.
Psychologie popisuje náhlou ztrátu jako jednu z nejtěžších forem truchlení. Ne proto, že by bolest byla větší než jindy, ale proto, že události se nestačí poskládat. Všechno zůstane rozházené.
Rakouský psychiatr Viktor Frankl to vystihl jednou větou:
„Člověk snese téměř jakékoli utrpení, pokud mu dokáže dát smysl.“
U náhlé smrti ten smysl často nepřijde. Paměť nemá opěrné body. Emoce běží rychleji než porozumění.
Člověk funguje navenek, ale uvnitř zůstává prázdné místo, které se nedá zaplnit žádným vysvětlením.
Z vlastní zkušenosti víme, jak obrovský rozdíl dokáže udělat čas.
Bylo mi pětadvacet. Seděl jsem v nemocnici na zemi vedle jejího lůžka a držel ji za ruku.
Nevím, jestli jsem usnul já, nebo jestli usnula ona. Možná jsme usnuli oba.
Ruku jsem jí držel přibližně dvě hodiny.
Maminka.
Moje maminka.
V pátek měla infarkt. Celý pátek, sobotu i neděli jsme s ní mohli být. Seděli jsme u postele. Mlčeli. Mluvili. Byli spolu.
V sobotu padlo rozhodnutí, že si ji v nemocnici nechají a že dostane bypass. Oddechli jsme si.
V pondělí se infarkt opakoval. A zemřela.
Bylo to kruté.
Ale nebylo to náhlé.
Měli jsme spolu čas. Ne dlouhý. Ne ideální.
Ale skutečný.
Čas, který dnes drží paměť pohromadě.
Náhlá smrt je nejtvrdší v tom, že nedá nic navíc.
Žádnou větu. Žádné gesto. Žádný most mezi tím, co bylo, a tím, co už nebude.
Rozloučení není samozřejmost.
Je to dar, když přijde.
A možná právě proto mají obyčejné chvíle takovou váhu.
Ne proto, že bychom je poznali jako poslední.
Ale proto, že byly skutečné.
Děkuji za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba symbolicky 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“. 🙏. Za to vám ze srdce děkuji,
David Řezník
Zdroje:
extra.cz
Kniha Viktor Frankl - A přesto říci životu ano
