Článek
Námět? Sázka na jistotu, kterou někdo prohrál.
Un gars, une fille je formát, který jinde funguje skvěle. Krátké, úderné skeče ukazující vztah muže a ženy s nadsázkou, ironií a tempem. U nás se z toho stala pětadvacetiminutová natahovaná kaše, kde pointa chcípne dřív, než ji divák vůbec zahlédne. Přitom stačilo málo: vědět, kdy skončit, a nebát se škrtat.
Herci na zabití – ale ne vlastní vinou.
Jakub Prachař a Sara Sandeva rozhodně umí. Prachař se jinde opírá o ironii a přirozenost, Sandeva má šarm a cit pro partnerskou chemii. Tady ale působí, jako by je režie spoutala. Dialogy jsou toporné, chemie je umělá, vtipy zabité už na papíře. Místo hravého hašteření sledujeme, jak se oba křečovitě snaží přehrát unavené repliky.
Produkce? Profesionální, ale to je málo.
Obraz je čistý, lokace hezké, zvuk v pořádku. Jenže obsah prázdný. Celé to působí jako krásná vitrína pro vystavení laciného kýče. Tam, kde originál sází na údernost a rytmus, se česká verze topí v natahovaných scénách, které se zoufale bojí skončit.
Stereotypy, které už ani Kameňák nechce.
Chlap chce sex a žena wellness víkend? Tchyně je semetrika? Ponožky na stole? To nejsou moderní partnerské fóry, ale zrezlé šablony. Humor „na sílu“ tu není nehoda – je to metoda. Trapné scény se nebojí být předvídatelné až k bolesti.
Smutná pointa:
Nejde jen o selhání jedné televize. Je to promarněná šance ukázat, že i česká komerční televize, jako je TV Prima, umí adaptovat světový formát s důvtipem a citem. Prachař a Sandeva si zaslouží víc než být figurky v rozbředlém scénáři. Potřebovali by režii, která je nenechá utopit se v průměrnosti.
Kdo by to mohl zvládnout lépe?
Stačí se podívat na režii a scénář Mostu!. Jan Prušinovský a Petr Kolečko věděli, jak pracovat s trapností tak, aby byla zábavná. Rozuměli hercům, budovali rytmus, nebáli se vyhodit slabý fór. Uměli z obyčejného dialogu vymačkat ironii a uvěřitelnost. Tady? Tady chybí dramaturg, co má koule říct: „Tohle je slabé. Vyhoďme to.“
Proč to tolik bolí?
Protože ten formát není hloupý. Protože herci nejsou špatní. Protože české publikum vztahové příběhy miluje, když jsou napsané s citem a řemeslem. Tady se spokojili s nejlacinější cestou a ještě ji zbytečně natáhli. Výsledek je únavný, předvídatelný a trochu ponižující pro všechny zúčastněné.
A to je na tom nejsmutnější: dívat se na dva herce, kteří by mohli být skvělí – a sledovat, jak se brodí v řídké kaši vtipů, které se ani nesnaží být vtipné.
