Článek
Barcelona teď žije svatební módou
Šaty jako ze sna, bílé závoje, dokonalé modelky s výrazy, že láska trvá navždy. Sleduju to online a trochu se usmívám. Já jsem měla tři svatby. A taky tři rozvody. Móda se mění, ale pachuť zklamaných očekávání zůstává dost nadčasová.
Zatímco návrháři ladí výšivky a vlečky, já přemýšlím, jaký outfit by se hodil ke třetímu „tak tohle fakt ne“. Možná overal s kapsami na právníka. Možná pyžamo. Hlavně něco pohodlného. Protože když člověk třikrát vstává z popela, přestane řešit styl. A začne řešit kyslík.
Moje první svatba byla pohádková
Romantická, snová, přesně taková, jakou si holka ve dvaceti vysní. Jenže když se sen rozpadne, je to jako když ti někdo roztrhne šaty přímo na těle. Bolí to. A studí.
Druhá byla dobrodružná
Utekli jsme do hor, vzali se pod širým nebem. Bylo to vášnivé, nespoutané… a taky dost krátké. Po roce jsem našla v jeho mobilu zprávu: „Díky za včera, medvídku.“ Jo, to jsem nebyla já.
Třetí manželství jsem pojala prakticky
S rozumem. Stabilní chlap, žádné drama. Jenže ono žít bez jiskry, je jako jíst celoživotně suchý rohlík. Pět let jsme byli dva lidé ve smluvním tichu. Nakonec jsme si dali sbohem slušně. Jako kolegové.
A pak jsem potkala Irenu. Na keramice. Když jsem zápasila s hrnkem, který vypadal jako mutace vázy a želvy, ona mi vyprávěla svůj příběh. Byla vdaná čtyřicet let. A čtyřicet let se usmívala, zatímco její muž měl paralelní vztah. Dvacet let bokovku. A ona to celou dobu věděla. Mlčela. Kvůli dětem, kvůli strachu, kvůli světu.
Pak jednoho dne řekla dost. Odešla. A začala znovu. V sedmapadesáti. Dnes žije sama. Obklopená květinami, hrnčířským kruhem a svobodou. „Po čtyřiceti letech od svatby mám konečně sama sebe,“ řekla mi. A její klid byl silnější než všechny svatební kampaně světa.
Dívám se na fotky z Barcelony a přemýšlím, kolik z těch modelek v bílém už má za sebou první hádku o ponožky. Láska není krajka. Ani svatební kytice. Je to každodenní rozhodnutí. A někdy i každodenní odchod.
Pokud se ještě někdy vdám, tak v keckách. Abych mohla utéct, když bude potřeba. Ne před partnerem, ale před sebou. Protože někdy je to nejtěžší říct si „ano“ sama sobě.
Dovětek:
Tento příběh byl inspirován skutečnou výpovědí ženy v rámci terapeutické skupiny. Jména a okolnosti byly změněny pro zachování anonymity, ale síla a odvaha zůstávají pravé.
