Článek
Nyní má Jan Saudek devadesát. A říká, že nemá z čeho žít. Ale příběh? Ten se teprve píše dál.
Když ho jako dítě táhli do Terezína, byl to začátek konce. Ale ne jeho. Tohle dítě s velkejma očima a žádnou šancí se zvedlo. V ruce držel fotoaparát jako zbraň proti šedi. A světu ukázal, že umění může být sprosté, něžné i věčné zároveň.
Prošel totalitou, přežil zklamání i slávu. V devadesátkách byl hvězda – ženy mu klečely u nohou a svět obdivoval jeho ručně kolorované akty. A dnes? Říká, že žije z důchodu. Že počítá každou korunu. A že se mu občas nechce ráno vstát.
Ale pak vstane. Vezme foťák. A je to zase on.
„Mně nikdy nešlo o provokaci,“ řekl jednou. „Já jen fotil to, co jsem považoval za krásné. A krásné pro mě bylo všechno, co bylo skutečné.“ A tak fotil. Těla. Stárnutí. Pád i pýchu. Občas to bylo nehezké. Často to bylo nepohodlné. Ale nikdy to nebyla lež.
Jan Saudek nikdy nepřestal být tím klukem z ghetta, který má víc otázek než odpovědí. Jeho svět je plný nahoty, ale nikdy není prázdný. Každá ruka, každé břicho, každá vráska říká: „Jsem tady. A žiju.“
Dnes? Pořád bydlí ve stejném domě. Pořád má kolem sebe děti, ženy a vzpomínky. A pořád mluví s takovou silou, že byste mu věřili i pohádku o tom, že láska přece jen vydrží. A že stáří není konec, ale jen jiný úhel pohledu.
