Článek
Existují slova, která se vracejí jako ozvěna starých chyb.
Jedno z nich pro mě vždy zůstane větou z Čapkovy Bílé nemoci:
„Já nechci mír. Já chci vítězný mír.“
Maršál ji pronesl s klidem člověka, který nepřipouští pochybnosti. Člověka přesvědčeného, že dějiny jsou tu proto, aby se před ním sklonily.
Když ji dnes slyším, nečtu ji jako literární obraz.
Čtu ji jako popis reality, která je nám nepříjemně blízko.
Karel Čapek viděl mír jako morální povinnost.
Ne sentiment, ne slabost, ale odpovědnost vůči slabším. V jeho světě mír nikdy nesměl být výmluvou, útěkem ani kalkulem.
A už vůbec ne mohl být výsledkem diktátu – mír bez spravedlnosti byl pro něj jen přestávkou mezi dvěma válkami.
Evropa roku 1937 odmítla tuto jednoduchou pravdu slyšet.
Cena za to byla strašná.
A přesto dnes, o devadesát let později, stojíme v situaci, kdy se stejná věta znovu vrací do politických debat. Tentokrát v souvislosti s Ukrajinou.
Henry Kissinger viděl svět jinak než Čapek.
Nepřemýšlel v kategoriích mravnosti, ale stability.
Podle něj nebyl mír výsledkem dobra, ale výsledkem strachu.
Když se dvě velmoci bály jedna druhé, vznikla rovnováha.
A rovnováha byla mír.
Kissinger by Čapkovi řekl, že spravedlnost nestačí.
A Čapek by Kissingerovi odpověděl, že strach nestačí také.
Jejich světy se navzájem nevylučují.
Jsou to dvě poloviny jedné pravdy – a dnešní Evropa stojí přesně mezi nimi.
Ukrajina je místem, kde se tyto dvě teorie střetly ve skutečnosti.
Čapkův princip říká:
„Slabšího nesmíme zradit.“
Kissingerův princip říká:
„Velmoc nesmíme ponížit tak, aby ztratila kontrolu.“
A mezi tím stojí země, která nechce vítězný mír ani triumf.
Chce jen to, co je naprosto základní:
aby mohla žít doma, ve svých hranicích, bez okupace.
Aby měla budoucnost.
Evropa to ví.
Ale zároveň je unavená.
A únava je v dějinách vždy začátek ústupu.
„Vítězný mír“ je nejnebezpečnější pojem v moderní politice.
Protože mír, který chce jedna strana vyhrát,
není mír – je to požadavek na kapitulaci.
A kapitulace vede k dalším konfliktům, ne ke stabilitě.
Tady se Čapek s Kissingerem paradoxně shodnou.
Jeden z morálního přesvědčení, druhý ze strategické zkušenosti.
A když dnes slyšíme, jak Rusko mluví o „historických nárocích“,
„novém uspořádání Evropy“
nebo „naší speciální operaci“,
není těžké odhadnout, co si pod pojmem mír představuje.
Vítězství – a klid na další expanzi.
A tak jsem si představil scénu, která se nikdy nestala, ale možná by měla.
Stůl, u kterého sedí čtyři různé světy:
Čapek, Kissinger, Ukrajinec a ruský představitel.
Každý z nich vnáší do prostoru jiný význam slova „mír“.
A najednou se ukáže, že tohle jedno slovo vlastně znamená čtyři různé věci.
SCÉNA, KTERÁ SE NIKDY NEODEHRÁLA – ALE MOHLA ZMĚNIT DĚJINY
Karel Čapek by tiše řekl:
„Mír bez spravedlnosti je jen odložený konflikt.“
Henry Kissinger by dodal:
„A mír, který jedna strana vnucuje druhé, je destabilizace.“
Ukrajinec by promluvil nejjednodušeji:
„Chci mír, který neznamená útěk z mého domova.“
A ruský zástupce by suše odpověděl:
„Mír je, když my zvítězíme.“
V tu chvíli by se Čapkův princip a Kissingerův princip poprvé spojily:
oba by odmítli tuto větu, každý jinak, ale s totožným závěrem:
Mír, který si nárokuje jedna strana, je začátek další války.
Nikdy její konec.
A možná právě tohle je nejdůležitější poznání pro dnešní Evropu.
Že žádný vítězný mír není skutečný mír.
Že spravedlnost a stabilita musí stát vedle sebe, ne proti sobě.
A že největší slabinou Západu není síla protivníka,
ale naše vlastní únava.
Čapek varoval před pohodlím, které předchází katastrofě.
Kissinger před iluzí, že konflikty lze „uklidit“ bez ceny.
A Ukrajina nám každý den připomíná,
že mír není fráze z tiskové konference.
Je to něco, za co se platí v životech.
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud můžete a chcete ocenit můj čas a energii, můžete mi poslat třeba symbolicky 10 Kč přes tlačítko Podpořte autora.
Upřímně děkuju.
David
