Článek
Veřejný obraz Václava Neckáře je dnes rozporuplný.
Na jedné straně stojí legenda, která se nechce vzdát reflektorů. Na druhé straně bratr Jan, jenž s obavami upozorňuje, že by se měl šetřit. „Dávám od toho ruce pryč,“ prohlásil nedávno v rozhovoru. Václav ale dál objíždí koncerty, plánuje Slovensko i adventní vystoupení doma.
Tady nejde jen o koncerty. Jde o identitu. Když celý život stojíte na jevišti, když to je váš kyslík, těžko se smiřujete s tím, že by měl přijít tichý konec. Neckář to pojmenoval jednoduše: „Patřím na pódium, chci na něm zemřít.“ V té větě není póza. Je to vnitřní pravda, která žene člověka dál, i když tělo občas protestuje.
Jenže publikum si všímá i slabších chvil.
Dlouhé pauzy, zamotaná slova, pomalá artikulace. Na koncertech to někdy působí zvláštně, občas až smutně. A tady přichází otázka soudnosti: kdy už to není o síle sdělení, ale o soucitu?
Pamatuju si koncert Hany Hegerové, když jí bylo přes pětasedmdesát. Nebyla to energie mládí, ale ona sama si vybrala pomalé šansony, které jí seděly. Publikum odcházelo nadšené, protože to mělo váhu a kvalitu. Soudnost jí dovolila zůstat sama sebou a zároveň důstojně.
A pak Milan Lasica.
Odešel přímo na jevišti, během představení. Byl to šok, ale nikdo neřekl, že už tam neměl být. Jeho výkon měl pořád sílu, jeho humor fungoval. Smrt na scéně se stala symbolickým vyústěním jeho cesty, ne trapnou tečkou.
Neckář stojí mezi těmito dvěma příklady. Má vypsané slovenské termíny, chystá adventní koncerty v Česku, ale zároveň je zřejmé, že jeho výkon není vždy konzistentní. Otázka zní: je to ještě umělecký zážitek, nebo už jen setkání s legendou, které funguje hlavně díky nostalgii publika?
Bratr Jan tvrdí, že by měl skončit.
Publikum se ale stále vrací. Část kvůli písním, část ze soucitu, část z respektu. A Václav? Ten říká, že jinak neumí žít.
Možná je to láska k hudbě, možná strach z ticha. Možná kombinace obojího. Ale tahle situace nastavuje zrcadlo všem: kde je hranice mezi svobodou umělce a povinností zachovat si důstojnost?
Myslíte si, že e má Václav Neckář právo rozhodnout sám o svém posledním koncertu, i kdyby to mělo být za cenu slabšího výkonu? Nebo by měl dát na rodinu a odejít včas, dokud má publikum v očích respekt, a ne soucit?
Zdroje:
https://www.novinky.cz/
https://tn.nova.cz/
https://www.vaclavneckar.cz/
https://www.muziker.sk/
