Článek
Slzy, které obletěly Česko
„Srdce by chtělo, ale tělo řeklo ne.“ Tahle věta zazněla z úst Zdeňka Trošky ve chvíli, kdy se poprvé v životě rozplakal před svými fanoušky. Režisér, který nás desítky let bavil komediemi i pohádkami, musel oznámit, že jeho velká show v O₂ areně plánovaná na únor 2026 se neuskuteční. Byla to rána nejen pro něj, ale i pro ty, kteří se těšili.
Producent Tomáš Ságl k tomu dodal, že jde o vážné onemocnění, i když dlouhodobě léčitelné. Sám Troška přiznal operaci zad a následnou antibiotickou léčbu. Je tedy jasné, že jeho zdravotní stav není jednoduchý a rozhodnutí o zrušení nelze brát na lehkou váhu.
Proč tedy tak brzy?
Otázky ale přesto přicházejí. Show byla plánována až na únor příštího roku. Oznámení o jejím zrušení přišlo už v září – tedy více než pět měsíců předem. Pokud by šlo čistě o rekonvalescenci, dalo by se vyčkat, sledovat jeho stav a rozhodnutí odložit. To se ale nestalo, akce byla zrušena okamžitě.
Když zdraví, proč ne menší akce?
Další nesrovnalost se objevila hned. Zatímco O₂ aréna padla, v programu dál zůstávají menší akce. Například 2. října 2025 se má v Bučovicích konat promítání dokumentu Troška krásných střípků spojené s besedou. Na plakátech je jeho jméno a účast potvrzena.
A tady se ptám já sám: pokud je režisér podle svých slov na antibiotikách a cítí se tak vyčerpaný, že nedokáže připravit obrovskou show, jak je možné, že se za pár týdnů chystá na veřejnou besedu? Chápu rozdíl mezi halou pro tisíce diváků a malým kinem pro pár stovek lidí. Ale rozpor to přesto je.
Objevily se i jiné úhly
Nejsem sám, kdo si klade tyto otázky. V některých časopisech už se objevily spekulace, zda za zrušením O₂ arény nestál také slabší prodej lístků. U obřích akcí v tak velkých prostorách je to vždy riziko – vyprodat dvě představení po sobě je úkol i pro hudebníky na vrcholu. Natož pro režiséra, jehož publikum je sice věrné, ale zvyklé spíše na televizi a filmová plátna než na koncertní revue.
Nemám důvod tvrdit, že nemoc byla jen záminka. Ne – operace zad a antibiotika ve 72 letech člověka dokážou zlomit. Ale chápu i to, že pokud by čísla vstupenek nebyla přesvědčivá, nemoc mohla být tím okamžikem, kdy se rozhodlo show raději odpískat.
Moje osobní zklamání
A tady se přiznám – jsem zklamaný. Psával jsem o Zdeňku Troškovi články a vždycky jsem si ho vážil. Byl pro mě člověkem, který rozdával pohodu a smích. Když jsem ho potkal, působil stejně – klid, úsměv, nadhled. Proto je těžké přijmout, že jeho vysněný projekt možná skončil nejen kvůli zdraví, ale i kvůli tomu, že diváci o lístky neměli dost velký zájem. Chápu to, ale bolí to.
Pravda možná uprostřed
Skutečnost bude nejspíš někde mezi. Nemoc je reálná, o tom není pochyb. Ale stejně reálná může být i obava z poloprázdné arény. Dohromady to vytvořilo situaci, kdy bylo nejjednodušší show ukončit. A slzy Zdeňka Trošky? Ty byly skutečné. Tam nebylo nic sehraného, jen emoce muže, který musel pohřbít svůj sen.
Co bude dál?
Možná je dobře, že O₂ aréna padla. Nemusí dokazovat nic, co už dávno dokázal. Důležité je, aby zůstal v kontaktu s lidmi – a menší akce jako ta v Bučovicích mohou být cestou, jak si udržet blízkost s fanoušky, aniž by riskoval obrovský tlak.
Nemoc, nebo slabý prodej? Asi obojí.
Ale hlavní je, že jeho příběh neskončil. A já věřím, že i když nedokázal naplnit O₂ arénu, pořád dokáže naplnit sály menší – a hlavně srdce těch, kdo na něm vyrostli. Protože v konečném důsledku není důležité, kolik lidí koupí lístky. Důležité je, kolik lidí si díky němu pamatuje, jaké to bylo smát se v letním kině a věřit, že dobro má vždycky poslední slovo.
